Revoluce lhostejných: až nás Klaus přestane zajímat

Sedmdesátiny Václava Klause byly vítanou příležitostí, jak probrat jeho ctnosti a nectnosti, ale i posedlosti, manýry a libosti spojené s dvacetiletou politickou kariérou dnešní hlavy státu. Prezident přirozeně poutal veškerou pozornost, přičemž vycházel lidu maximálně vstříc, když v nedělní den D vysílal rozhodná sebehodnocení přímo z titulní strany nejčtenějšího bulváru.

Magnetická síla oslavencova bohužel znemožnila pokládat důležité otázky. Ne že by nebylo užitečné připomenout, že Václav Klaus (už) nic pozitivně neklade, netvoří, ale zato se bojovně vůči všemu vymezuje. Ne že by nebylo třeba znovu mluvit o jeho politických a ekonomických omylech, které dodnes ovlivňují českou politiku, a které si s odvahou sobě vlastní nikdy veřejně nepřiznal. Nikde ale nepadla otázka nejpodstatnější: Co je to za podivné prostředí, v němž se tak narcisistní a rozporuplná osobnost, jakou Klaus je, mohla tak dlouho udržet na vrcholu mocenské hierarchie?

Tak jako se Italové v nejparadoxnějších diskusích posledních let ptají, jak je možné, že se Berlusconi tak dlouho drží u moci (střelec, bonviván, sebevědomý chlapík – to máme rádi, zní provizorní odpověď), tak jako se Slováci nemohli dopátrat, kdo a proč držel u vlády Vladimíra Mečiara (nejlépe procítil národní komplex), měla by se i česká společnost ptát, čím a proč ji tolik okouzlil právě Václav Klaus. Jak mohla podlehnout? A proč se v české společnosti, hrdé na kulturní a politické tradice, za dvacet let neobjevila postava, která by byla s to Václavu Klausovi konkurovat (nakonec ani Václav Havel ne)?

„Klaus je premiantem, ale premiantem v pomocné škole, kterou je česká politika,“ napsal v LN Jiří Peňás. Vtipná a přesná charakteristika mířící k jádru, ale: Proč je česká politika pomocná škola? Je to práce lidí, jako je Klaus, kteří v polovině 90. let dokázali spolehlivě znechutit všechny inspirativní osobnosti, které by do politiky snad vstoupily, a naopak do ní vtahovali charaktery slabé, jež bez problémů převzaly „standardní“ mocenské praktiky starých mazáků (Bém, Chalupa atd.; Březina, Sobotka, Hašek z druhé strany)? Anebo je to jednoduše tak, že v české společnosti žádní inspirativní, tvořiví, dostatečně přesvědčiví, v dobrém slova smyslu angažovaní, političtí a charismatičtí lidé nejsou, takže se v politice musíme smířit s tím, že na víc než na Klause nemáme?

Věčný kapitalismus a česká cesta Klausova víceméně dvacetiletá politická hegemonie by pak byla prostým odrazem stavu společnosti (máme, co jsme), kvality prostředí, jemuž se zručný dlouhověký politik umí vždy přizpůsobit. Že to uměl i Václav Klaus, o tom není sporu. Po revoluci vyléčil zklamání z náhlého krachu socialistického projektu, který marně sliboval svobodu a blahobyt všem, kteří uvěří. Klausův nový, kapitalistický projekt měl totožný étos, i on dával naději všem, kdo se nechají přesvědčit, že samovolný pohyb trhu nakonec míří k větší svobodě a bohatství všech. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že trh není v globální dělbě svobody a bohatství o tolik lepší než komunistická ideologie, Klaus okouzlil nevěřící odkazem k mytickým kořenům češství. K možnosti vlastní, jedinečné české cesty ve všem – od kultury po právní řád.

Šikovné spojení a střídání dvou vyprávění – všelidského příběhu o věčném kapitalistickém pokroku a lokální story o dobrém, chytrém a silném národě – jsou tím, co Klause udrželo u moci a co mu zanechalo až hegemonický vliv. Je přece stále hodně těch, kteří Klause milují, a mnoho jiných, kdo ho nemají rádi. Indiferentních, lhostejných – minimum. A právě až postupné „lhostejnění Klause“ bude znamením, že nadvláda končí a že se v české společnosti něco pohnulo. Další malý převrat – revoluce lhostejných!

(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)

Václav Klaus
Václav Klaus