Karlovarský stereotyp

A už to zase začalo. Karlovy Vary mají na týden o tisíce obyvatel víc. Vedle slavných režisérů a herců je zaplnily davy diváků včetně nezbytných baťůžkářů. Právě ti neváhají vyrazit v pět ráno do fronty na lístky, i když jim svatý Petr s kolegou Medardem dopřávají ze shora pořádnou zálivku. Kdo by však nechtěl vidět třeba nejnovější Almodóvarův film? O místo ve frontě jsou ochotní se poprat – předbíhání se tu netrpí.

Každý rok je to vlastně stejné. Podobné programové sekce včetně té mé nejoblíbenější – Na východ od Západu –, která nabízí většinou hodně procítěné filmy z Balkánu, ale i třeba z Ruska nebo Zakavkazu. I letos postávají u sálů ty samé hostesky a jako každý rok rozdávají hlasovací lístky do divácké soutěže. Jen filmy jsou nové – alespoň většinou, protože třeba letos se tu vzpomíná na Samuela Fullera a v rámci této sekce se lze vrátit do historie třeba s filmy z padesátých, šedesátých let.

Jako ve všem, někdy i ve Varech platí heslo opakování matka moudrosti. I když se nepovažuji zrovna za filmového odborníka, po pěti sezonách strávených s karlovarským festivalem už přesně vím, které sekce slibují tu nejlepší podívanou. Jak brzy ráno vyrazit do fronty na lístky a kde se dá ve Varech dobře najíst, protože stánky před Thermalem s přepálenými hranolky a cenami s vysokohorskou přirážkou to rozhodně nejsou. Ale rutina táhne i jinde, přesvědčte se!

Olympic roztančil Poštovský dvůr
Asi každý, kdo byť jedinkrát navštívil Karlovy Vary v době festivalu, ví, že kromě filmů tu probíhá spousta doprovodných akcí. K již tradičním kratochvílím patří koncert v Poštovském dvoře. Letos proběhl hned druhý den festivalu, a světe, div se, zabodovala na něm prastará skupina Olympic. Proč vlastně, světe, div se? Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Většině diváků, kteří do Varů přijíždí, sotva táhne na třicet, mnohdy dokonce sotva na dvacet. Ale padesátníků, kteří pamatují nejslavnější časy Olympiců, je poskrovnu. Tihle lidé si už přeci jen trošku zakládají na důstojnosti, a kdo by se chtěl mačkat ve frontě s rozjívenými mladíky?

I když tak zrovna skalní publikum v Poštovském dvoře Olympici, s výjimkou mé maminky, která si ráda festivalem zpříjemní začátek léta – nejspíš proto, že jí chodíme pro lístky my mladí –, neměli, předvedli husarský kousek. Přestože si sám Petr Janda z věku své kapely dělá legraci, Olympici zvládnou běhat po pódiu celou hodinu a dech jim rozhodně nedochází. Aplaudoval jim celý dvůr, fanoušci je nechtěli nechat odejít z pódia. Kapela sice slibovala, že se bude držet novějších hitů, publikum přesto nejvíc slyšelo na klasické vypalovačky mnohdy i z šedesátých let. Po dně jsme se prošli se Želvou, popřáli dobrou noc Mademoiselle Paris a Petr Janda zavzpomínal i na svá mladá léta, když zpíval: Stojím tu jak za mlada.

Partu staříků nechtělo publikum z pódia doslova pustit. A velkým aplausem uvítalo i přídavek. Když jeho poslední tóny dozněly, dožadovalo se dalšího. Tady už ovšem zasáhli organizátoři a Olympiky z podia vyhnali s tím, že jim vymezený čas skončil. Ruku na srdce, museli přece zmírnit potupu kapel jako Monkey Business nebo Kryštof, které se sice do zblbnutí hrají v rádiích, ale publikum v Poštovském dvoře je přijalo spíš vlažně, nebo spíš tak, jak dnes a denně přijímáme každou písničku v rádiu: „Poslouchat se to dá, ale pařit na to nepudem.“

Opakování matka hlouposti
Jenže i když opakování starých známých věcí a osvědčených hitů někdy táhne, nemusí být vždy matka moudrosti. Vlastně by se někdy hodilo nazvat je i matkou hlouposti. To když opakování, byť původně dobrá myšlenka, ztratí šmrnc. Přestože jsem přesvědčená o tom, že organizátoři festivalu dělají vše pro to, aby festival běžel jako na drátkách, sem tam se přece jen i mistr tesař utne. Letošním největším, a dost možná že i jediným úletem, je „akční hra Ztraceno ve Varech“. A proč? Spíš než zábavu mi připomíná snahu čínského průmyslu okopírovat vše dobré.

Jak hra vznikla? Loni se na festivalu hledal Kuky. Mělo to vtip a smysl. Vždyť Svěrákův film Kuky se vrací byl jedním z trháků festivalu. Růžová figurka se začala „hledat“ hned při prvním, slavnostním promítání snímku. Prvního pohřešovaného Kukyho (vlastně druhého, neb ten první se ztratil ve filmu) vypustili autoři zavěšeného na baloncích do prostoru Velkého sálu hotelu Thermal hned při úvodním slovu. Pak se další a další „originální“ Kuky hledal každý den. Hrou žily celé Vary a šťastný nálezce vždy dostal certifikát, který osvědčoval zaručený a nefalšovaný původ filmové postavičky.

Letos se jede přes kopírák. Jen není žádná pěkná růžová ani jiná figurka. Letos se hledají předměty slavných. Hned první den festivalu se ve Varech ztratil Bartoškův golfový míček. Druhý den jsme si mohli ve festivalových novinách přečíst, že Macháček pohřešuje svou černou kšiltovku. Ale proč bychom ji proboha měli hledat? Kdo by chtěl nosit starou Macháčkovu kšiltovku, kterou, jak sám přiznal, má doma už pěknou řádku let?

Herce Jiřího Macháčka si vážím. Dodnes se se zaujetím občas kouknu třeba na Samotáře a pořád mě fascinují úplně stejně, jako když jsem tenhle film, kde Macháček ztvárnil nezapomenutelnou postavu zarytého huliče marihuany, viděla někdy na počátku nového milénia poprvé. Ale mít doma jeho kšiltovku? Nepotřebuju! A trošku s hrůzou se ptám, co přijde další festivalové dny? Ponožky režiséra Fukunagy? Anebo že by nám organizátoři hry naservírovali třeba něčí spodní prádlo?

O tom, že letošní kolo hledání ztracených věcí není takovým magnetem jako Kuky loni, jsem se přesvědčila hned v sobotu ráno ve frontě na lístky. Zatímco loni se zde o hledání Kukyho bouřlivě diskutovalo, letos indicii na poslední straně festivalových novin všichni na zemi sedící i kolem stojící čekající spíš jen okem přelétli. Žádná diskuse se nekonala.

Ale co, to vlastně nevadí. Faktem je, že ne vždy všechno naplní nejvyšší očekávání. A že už má laťku karlovarský festival pěkně vysoko. Pero Magdy Vašáryové sice hledat nebudu, ale stejně se mi tu líbí. Ve středu se mi nebude chtít domů a napřesrok přijedu zas, protože není nad to, vidět filmy, které se mnohdy jen tak do běžné distribuce nedostanou. I když už léta přemýšlím proč, menší kvalitu než ty, na které chodí po celém světě miliony lidí do multikin, rozhodně nemají. A navíc, když si spočítáte, na kolik vstupenka ve Varech, kde se ceny festival passů už pěknou řádku let neměnily, vyjde, změkne i nejeden šetřil. Pokud vyrazíte na festival na celý týden a chodíte na tři filmy denně, což je maximum, co běžný festival pass umožňuje, zaplatíte za jeden film 37 korun. A to přece jen je docela konkurenční cena, nemyslíte?

Prodej vstupenek na 46. MFF KV
Prodej vstupenek na 46. MFF KV
Více fotek
  • Prodej vstupenek na 46. MFF KV autor: Jan Sokol, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2681/268078.jpg
  • Petr Janda autor: Jan Koller, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2662/266191.jpg
  • MFF Karlovy Vary autor: Jan Sokol, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2683/268245.jpg
  • Kuky na 45. MFF kV zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1779/177852.jpg
  • Letní kino v Karlových Varech autor: Jan Sokol, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2672/267148.jpg