KFOR odchází – co čeká Kosovo?

V rámci postupného stahování jednotek KFOR z Kosova a Metochie začínají odcházet i čeští vojáci, aniž mohli výrazněji přispět ke stabilizaci této bývalé srbské provincie. Nevyznamenaly se ani jiné mezinárodní jednotky KFOR, ačkoliv mainstreamová media podle not NATO tvrdí, že jsou „zárukou stability“. Pokud se ovšem touto stabilitou nemyslí etnické dočišťování Kosova od srbského obyvatelstva, jemuž jednotky KFOR zdárně sekundovaly. Jednou z mála výjimek byla česko-slovenská obrana napadených Srbů v březnu 2004 v Prizrenu, kdy během kosovské „druhé křišťálové noci“ byly albánskými teroristy povražděny tři desítky Srbů a Romů. Když se k podobnému pogromu schylovalo i v Podujevu, byli odtamtud Češi velením KFOR pro jistotu odvoláni.

Zato příslušníci německého kontingentu KFOR asistovali vyhnání tisíců Srbů, Černohorců a Romů z jejich příbytků a zničení desítek srbských sakrálních památek, aniž vojensky zasáhli. Stejně „aktivní“ byly během působení KFOR také jednotky britské, francouzské a italské, jejichž země se vedle Německa ostatně podílely i na mnichovské zradě Československé republiky v r. 1938. Právě tyto státy rovněž jako první – spolu s USA – přispěchaly o 70 let později uznat tzv. kosovskou nezávislost, neboli loupež srbského území. Od té doby se uloupenému Kosovu oprávněně říká „druhý Mnichov“.

Úsilí kosovských Albánců o ovládnutí půdy a majetku sousedů bylo po desetiletí integrální součástí velkoalbánských ambicí zahrnujících i velké části území Makedonie, Černé hory a jižního Srbska. Již za 2. světové války se albánští separatisté spojili s italskými fašisty a s požehnáním Adolfa Hitlera byla na tomto území vyhlášena tzv. Velká Albánie. Už tehdy v Kosovu proběhla etnická čistka, v jejímž průběhu bylo Albánci zavražděno asi 10.000 Srbů a své domovy muselo opustit 70.000 srbských rodin.

Ačkoliv komunistický diktátor poválečné Jugoslávie Josip Broz Tito poskytl kosovským Albáncům všemožné výhody včetně rozsáhlé autonomie i půdy a majetků, které zabavil srbským „kulakům“, albánští extrémisté nepřestali vyvolávat nepokoje a pod prapory se srpem a kladivem i s muslimským půlměsícem se pokoušeli získat absolutní nezávislost na Srbsku. Po Titově smrti útlak Srbů od tehdy již většinových Albánců rostl a v reakci na to bylo Kosovo začleněno pod přímou srbskou správu. Albánský odpor se radikalizoval, v r. 1996 vznikla teroristická Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) a o rok později propukla na Kosovu občanská válka.

Do konfliktu mezi pravoslavnými Srby a převážně muslimskými Albánci v lednu 1999 vstoupila bezprecedentní agresí Severoatlantická aliance. Byl pro ni vymyšlen nový orwellovský pojem: „humanitární bombardování“. Během 78 dnů vzdušného teroru pod velením tehdejšího šéfa NATO Javiera Solany, pozdějšího vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku(!), bylo na srbské cíle včetně komunikací, infrastruktury a civilních objektů vypáleno přes  tisíc raket Tomahawk. K bestiálnímu zabíjení civilního obyvatelstva (např. při bombardování rychlíku Skopje – Bělehrad) byly použity i kazetové bomby. Z Kosova uprchlo 800 tisíc Albánců,100 tisíc Srbů a další tisíce Židů, Černohorců, Makedonců a Romů.

V červnu téhož roku byla přijata rezoluce RB OSN č.1244 o řešení kosovské krize na základě „zachování suverenity a územní integrity“ tehdejší Jugoslávie. Že tento mezinárodněprávní dokument nehodlají respektovat kosovští Albánci bylo zřejmé, ale další vývoj ukázal, že nepřekážel ani prezidentům USA a představitelům EU. Přitom se zdá, že jediným skutečným důvodem mezinárodní podpory kosovských teroristů bylo zřízení druhé největší americké vojenské základny na světě - Camp Bondsteel, která byla vybudována u města Uroševace jako strategický bod pro kontrolu Balkánu.

Třebaže albánská správa Kosova nebyla schopna splnit ani jeden z osmi „standardů“ vytyčených misí OSN, přičemž hlavní příčinou byla nevůle Albánců garantovat srbským navrátilcům bezpečné prostředí (jejich domy byly vypalovány, aby se neměli kam vrátit), došlo pod protektorátem NATO, KFOR, EULEX, OSN a UNMIK v únoru 2008 k jednostrannému vyhlášení kosovské nezávislosti. Tento svévolný akt ovšem ani po uplynutí dvou a půl let neuznala ani většina států OSN (pouze 76 ze 192), ani celá OBSE (pouze 35 z 56) a dokonce ani celá EU a ani celé NATO. Přesto, že více než 65 % českých občanů se v průzkumech veřejného mínění vyslovilo proti uznání kosovské nezávislosti, servilní český ministr zahraničí v květnu 2008 spěchal do Bruselu, aby se optal na názor pánů Němců a Francouzů. Po návratu prohlásil, že „naši srbští přátelé více blbli“ zatímco „Albánci se chovali slušně“, takže je třeba Kosovo uznat.

Když se Jan Masaryk v r. 1947 vrátil z Moskvy se Stalinovým odmítnutím Marshallova plánu, řekl: „Šel jsem do Moskvy jako svobodný ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek!“ Jakpak se asi cítil na cestě do Bruselu a zpět Karel Schwarzenberg? Pružné svědomí českého šlechtice může být námětem na humoristický román, horší však je, že precedens uznání Kosova svázal Česko s usnadněním agresí, jaké předvedlo Rusko v Gruzii a NATO v Libyi.

Protestující Srbové
Protestující Srbové
Více fotek
  • Protestující Srbové autor: EBU, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/87/8682.jpg
  • Jednotky KFOR v Kosovu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2688/268732.jpg
  • Základna Šajkovac autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2676/267546.jpg