Kdy Řecko zkrachuje – nebo už se tak stalo?

Otázku v názvu jsem dostal, není ale moc dobře položená. Je to vlastně jen silné tvrzení. Vždycky si vzpomenu na svého starého učitele, který nás učil, jak se ptát a jak se vyvarovat otázek typu „čím jste zavraždil svou oběť?“ Napřed přece musí být jasno, že zavraždil, a pak teprve může přijít otázka čím. Ptají se tak s oblibou vyšetřovatelé, kteří chtějí zatčeného přinutit k přiznání.

Řecko možná opravdu zkrachuje, ale zatím ještě žije. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Někdy později možná sepíši všechny své četné zkušenosti dokládající pravdivost této lidové moudrosti, teď na to ale není čas. Z řeckého balancování na pokraji propasti by mohlo vzejít několik dobrých věcí. Přijetím eura Řekové ztratili možnost devalvovat svoji drachmu a od svých dluhů si tak odpomoci na úkor věřitelů. Je mnoho českých ekonomů, pro které je takováto ztráta možnosti devalvovat korunu tím hlavním důvodem stálého odkládání vstupu do eurozóny. V eurozóně už nejsou možné vzájemné kurzové války, kdy jedna země pomocí devalvace vlastní měny hází horký brambor problémů s dluhy a nezaměstnaností sousedům přes plot. Členové eurozóny tuto možnost už nemají. Nemohou se přizpůsobovat změnám jen nominálně, bezbolestně, na oko. Mají jen jednu možnost a tou je reálné, skutečné, a tudíž bolestné přizpůsobení. Náklady musí dolů, pracovat se musí tvrději, věřitele není možné oškubávat znehodnocením vlastní měny, dluhy se musí platit v plné výši. A to je přece dobře. 

Střety demonstrantů s policií
Střety demonstrantů s policií
Více fotek
  • Střety demonstrantů s policií autor: Petros Giannakouris, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2677/267684.jpg
  • Nepokoje v Aténách autor: Petros Giannakouris, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2677/267683.jpg
  • Stávka v Aténách autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2675/267433.jpg

Už evangelista Matouš věděl, že vcházet se má těsnou branou a že široká a pohodlná cesta vede jen do pekel. Dobré také je, že Řekové dostali lekci, tvrdá realita je přinutí k rozpočtové kázni, která jim tolik chybí. Zorbové by se jinak nedověděli, že pouliční kraválování k hospodářské prosperitě nevede. Krutá pravda ovšem je, že Řecko se dostalo do eurozóny podfukem, manipulací s výkazy a statistikami, které měly ukázat, že splňuje velmi náročná maastrichtská kritéria přijetí do eurozóny. Splňovalo je jen na papíře, ve skutečnosti ne. Dobré ale zase je, že se ještě silněji a snad už definitivně ví, že se musí na kladná razítka auditorů pohlížet s principiální nedůvěrou… Ti zklamali při přijímání Řecka do eurozóny a pak znovu a ještě více v době finanční krize, kdy blahosklonně a lajdácky dávali výborné známky nekrytým americkým dluhopisům. 

Všichni v eurozóně i mimo ni si určitě dobře zapamatují, jak se kdo choval v těžkých dobách řecké krize, kdy to vypadalo na rozpad eurozóny. Kdo byl ochoten pomoci a skutečně pomohl a kdo se tvářil, že když si někdo nadrobil, tak ať si to vylíže sám. V nouzi se přece pozná, kdo je přítel a kdo si myslí, že když bude myslet jen na sebe, že vyhraje. Krátkodobě, velmi krátkodobě snad vyhraje. 

Evropská unie se středem v eurozóně je ale dlouhodobý projekt. Pracuje se na něm už šedesát let. Moudří by měli stát o to, aby se dali počítat ke středu, a ne na okraj. Ubohý, chytrácky český postoj si bude Evropa pamatovat. Řekové připravují rozsáhlý program privatizace státního majetku. Privatizace je nadějí, že jim vynese peníze na zaplacení dluhů, ale hlavně nové a lepší majitele a manažery podniků schopné přivést zemi k prosperitě. My sami dobře víme, že tady vůbec nezáleží na tom, co má který napsáno v kolonce národnost svého pasu. Privatizace bude také podnětem, aby si v Řecku dali do pořádku registraci nemovitostí. Bez současné krize by se k tomu všemu sotva rozhoupali. Je dobře, že jsou v Česku podnikatelé, kteří se chtějí privatizace v Řecku účastnit. Věří, že se Řecko i euro podaří kolektivně zachránit. A to je dobré. Ostatně nebude to poprvé, co budou čest vlajky zachraňovat jednotlivci, soukromí podnikatelé a občané. Také to je dobře, protože Evropská unie patří jim, a ne politikům.