Nejen Václav Havel versus Vladimir Putin

Nebyl to pouze Václav Havel, kdo se ohradil proti tomu, aby občanské sdružení Werkstatt Deutschland předalo prestižní cenu Quadriga ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi. Ozvali se i další dřívější laureáti tohoto ocenění, například dánský umělec Olafur Eliasson či náš Šimon Pánek. Vzbouřilo se i mnoho veřejně známých Němců, kupříkladu zplnomocněnec německé vlády pro lidská práva Markus Löning, spolupředseda německých Zelených Cem Özdemir, Ruppert Polenz z CDU a další. Cenu by měly dostávat osobnosti, které se staly symbolem obecně prospěšných změn, inovací, obrody, novátorského ducha. Lidé schopní nahlédnout za omezenost současnosti, za hranice každodenní politiky a ochotní hledat vize do budoucna i budující pro tyto vize cesty objevné a současně reálné. Kuratorium, udělující cenu, si Putina vybralo proto, že „stabilizoval a nadále stabilizuje svou zemi v součinnosti s prosperitou, obchodem a národní identitou“.

Ti, kteří odmítli právo ruského prezidenta vlastnit tuto cenu, argumentují jeho velmi aktivním angažmá v někdejším NDR, kde působil coby agent KGB, ale i tím, že dle nich silové Putinovo vládnutí zhoršilo stav lidských práv v Rusku.

Političtí praktici a pragmatici se drzého odporu vůči Putinovi zhrozí. Ruský vliv na Evropu roste. Němci hledají na východě partnera, který by jim pomohl zachovat stabilitu v rozbouřeném starém kontinentu. Gazprom a RWE podepsaly předběžnou dohodu o energetické spolupráci. Mimo jiné i tím se značně změní strategická rovnováha ve prospěch Ruska a samozřejmě poroste jeho vliv. Putin je mezi figurami na ruské polovině šachovnice této hry bezesporu váha nejtěžší. Je zle, nedobře si ho nyní pohněvat. Ruský bohatýr Muromec se rozzlobí, na rodnou zemi poklekne, sílu od ní vezme, pak na koníka Burušku Kosmatušku vyskočí a zle se podívá. A kdo mají paměť, dobře vědí, co znamená přísný pohled ruských vládců: „Tak ne, holoubci! Tak jsme si neujednali!“ A také si připomenou, co často následuje. Ruská nemilost umí být velmi krutá.

Z hlediska politického pragmatismu je možno ústup těch, kdo udělují cenu Quadriga, a kteří se nakonec rozhodli vyhovět nesouhlasícím a letos ji nedat nikomu, hodnotit jako naivní, ba riskantní. Ještě větší nervozita se dá očekávat v zemích Koruny české kvůli Havlově a Pánkově angažovanosti ve věci. „Rusové se na nás budou zlobit,“ zazní jistě ze zdejších paláců i chaloupek, otevírajících znovu pokorně a shrbeně svá okna směrem na východ k osvědčenému dubisku: „To nebylo prozíravé.“ Jsem přesvědčen, že se najdou i tací, kteří Havla obviní z toho, že uškodil naší zemi české, zemi milované.

Německá cena Quadriga
Německá cena Quadriga

Problém ovšem je, že všichni ti nositelé, kteří se postavili proti udělení ceny ruskému prezidentovi, jsou jejími laureáty právě proto, že mnohokrát v životě nějakým způsobem riskovali kvůli tomu, o čem si mysleli, že je správné. Bez pragmatického a politikářského zvažování důsledků svého počínání. A v rámci této své etiky a chápání mravnosti jsou přesvědčeni, že Vladimír Putin není tím správným kandidátem na ocenění Quadriga. Jejich protest byl jenom logickým vyústěním cesty, která je k zisku oné ceny dovedla.

Ostatně politici a všelijací pragmatici a relativisté, kteří jsou nyní znervóznělí z toho, že se ruský prezident a s ním celá jeho zem budou mračit, mají řadu možností, jak to napravit: existuje přece mnoho jiných ocenění a vyznamenání, včetně těch státních, které sluší autoritativním vůdcům imperialistických velmocí. Vždyť do společnosti dosavadních nositelů ceny Quadriga by se Vladimír Vladimirovič vážně doopravdy nehodil. S pravděpodobností rovnající se jistotě lze konstatovat, že jeho názory, priority a duchovní východiska jsou docela z jiného soudku.