Víra a nenávist: tentokrát v Norsku

Hromadná vražda v Norsku a hlavně osoba zabijáka Anderse Behringa Breivika vzbudily rozruch i ve světě, který je ohledně mordování a krve „v přímém přenosu“ už dost otrlý. Otupělí jsme i vůči tzv. převratným ideovým a ideologickým prohlášením vysvětlujícím stejně „tak zvané“ velké činy. Dostává se nám jich denně mnoho, často se navzájem popírají, mnohdy v nich jedna věta zpochybňuje druhou, jejich deklamátoři, byť se tváří jako postavy celoplanetárních dramat, jsou v jádru jenom kejklíři či obchodníci s deštěm.

Mohutný atentát s tragickými důsledky, spáchaný islamistickými fanatiky a provázený vyhlášením nějaké Al Kaidy či jiného muslimského pobratimstva, přijímáme už v zásadě jako jistý folklór současnosti. Pravda, folklór tragický, smutný, nicméně vlastně už zvykový. Breivikovo běsnění, navíc podložené zcela věcným a logickým zdůvodněním, založené na křesťanském fanatismu, vyvolá nyní nejspíš zděšení v naší kultuře. Jak to, že to, co podkládáme islamistům, provedl najednou člověk, který se dovolává Krista. Dokonce jako templář považuje svůj děsivý čin za boj ve jménu víry. Samozřejmě se teď objeví řada bouřlivých diskursů, v nichž budou křesťanští věrouci plamenně vysvětlovat, že odpudivá akce nemá s křesťanstvím nic společného, ba naopak, že je zásadně v rozporu s učením Spasitele. Budou mít pravdu. Stejně jako ti vykladači Koránu, kteří přesvědčovali Západ, že zabíjení nemá skutečný muslim v „popisu víry“. 

Jenomže, co je platná každá sebeušlechtilejší víra, když zfanatizovaní hledači a vykladači jediných pravd z ní dokážou vždycky stvořit zdůvodnění svých temných činů. Historie je plná zločinů, omluvených v době jejich spáchání vznešenými idejemi toho či onoho vyznání. Protestanti vyčítají katolíkům hranice, na kterých upalovali reformní mučedníky. Ovšem zapomínají například na ženevskou kalvinistickou diktaturu, plnou „jinak věřících“ na planoucích hranicích, kupříkladu významného španělského teologa Michaela Serveta. Hřmí-li česká obec o odsouzeníhodném kostnickém ortelu nad Janem Husem, lze jí připomenout katolické mnichy a jeptišky, všemožně umučené husity, ať už ohněm či utopením. A vzpomenou-li si současní čeští husitomilci a katolíkobijci při svém bědování nad násilným kulturním zásahem „koniášovské“ rekatolizace také na vyplenění chrámu svatého Víta na Hradčanech dvořany reformátorského „zimního krále“ Fridricha Falckého, podporovanými některými Pražany, přesvědčenými, že cokoliv hříšně zobrazující Boha a svaté se musí zničit a při tom ničení také všelijak hanobit? 

Norsko uctilo oběti masakru minutou ticha
Norsko uctilo oběti masakru minutou ticha

Ale zatetelí-li se srdce ateistického racionalisty nad barbarstvím věřících fanatiků ať už z líhně tak či onak vykládaných Koránu či Bible, rychle je ochlaďme prostým faktem, že největšími vrahy moderních dějin, té doby svatého Rozumu, se stali bezvěrci Stalin, Hitler a Mao. A můžeme jít dále do historie, kupříkladu k řece Loiře, v níž byli na oltáři Velké rozumářské francouzské revoluce ve jménu svobody, rovnosti a bratrství (a občanského rozumu) topeni tzv. nepřátelé revoluce v lodích s pohyblivým dnem. Bylo to velmi rozumné a praktické: na velkou pramici naložili až sto spoutaných, vyvezli ji na vodu, otevřelo se zařízení na způsob šoupěte a loď i s pasažéry šla ke dnu. Když se odsouzenci utopili, loď byla vytažena zpět na břeh a exekuce pokračovala. Něco jako nacistické automobily s vháněným výfukovým plynem. Ozvláštněním těchto oslav nenáboženského Rozumu bylo svazování nahých lidí do párů, například kněze s jeptiškami. Při tomto obřadu příznačně přezdívaného „republikánské manželství“ se revoluční nevěřící mudrlanti-kati určitě mohli smíchy potrhat! Ve vánočním týdnu roku 1793 bylo takto popraveno dva tisíce lidí, nejvíce se dařilo 23. prosince: osm set utopenců. Rozum slavil dozajista šťastné a veselé svátky… Vynálezce tohoto způsobu vraždění Jean Baptiste Carrier ve jménu Výboru pro veřejné blaho neváhal tak likvidovat i těhotné ženy a po porážce povstaleckých „šuanů“, kteří bojovali za právo na své vyznání, topil šuanské děti jako koťata: prý aby „se z vlčat nestali vlci“. 

Fanatismus provázený přesvědčením, že ve jménu duchovní víry či materialistického názoru se smí zabíjet „ti druzí“, protože teprve potom nastane spravedlivý svět, není tedy výsadou náboženských sekt či jednotlivých ve víře slepě vášnivých „vyvolenců“.  Zasahuje i ty, kteří tvrdí, že naopak horlivě bojují proti všem náboženským „opiím lidstva“. Je to virus nenávisti, který se za podobná, ať už pro víru či proti ní, „vzepětí duše i těla ve jménu vyšších cílů“ ukrývá, jenž jimi zdůvodňuje své zlověstné působení a hledá a nachází si v nich alibi. Nenávist si vždycky najde svoji cestu. A ta, kolem níž stojí symboly víry i nevíry, ducha i rozumu, totemy, které jsou zástěrkou pro dosvědčení nutnosti zabíjet, ale i věznit či jinak omezovat kvůli jakýmsi idejím ty, kdož tyto ideje nechtějí sdílet, je od nepaměti nejsnadnější.

Anders Behring Breivik
Anders Behring Breivik

A jsme-li u té víry, pro tyto případy jednoznačně platí ono z Písma: „Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce.“ 

Tak hledím na  Anderse Behringa Breivika a na všechny zanícené věrozvěsty Ducha či Rozumu. Žádní fundamentalisté. Prostě nenávistníci. Z jejich špatného stromu nelze sklidit dobré ovoce. Ať už víry či nevíry. Vždycky jenom nenávist. Ve jménu čehokoliv.