Aby Breivik neměl pokračovatele! S odstupem několika dní od dvojího teroristického atentátu v norském Oslu už je třeba zkoumat nejen jak je možné, že k němu došlo, ale i první reakce na něj. Bezprostředně po vyslechnutí šokující zpráv o atentátu proti vládní budově v norské metropoli a masakru na ostrůvku Utoya převládal na konci minulého týdne dojem, že čin Anderse Breivika je dílem jedince posedlého vražedným fanatismem, a že tedy jde o něco, co ani nelze zasadit do politických souvislostí naší doby. Už proto ne, že by nám pak naše doba naháněla strach, řečeno na okraj.
Svět podle Zdeňka Velíška (196)
Ze všeho nejdřív, ještě před zjištěním totožnosti masového vraha, si ale skoro každý vykládal nečekanou norskou tragédii jako zákeřnou operaci islamistického terorismu. Především je tedy zapotřebí zbavit se mylné tendence neočekávat jiný než islamistický teror, nevidět, že doba vytvořila v Evropě podmínky spíše pro jiný, dalo by se říci opačný, militantismus a fundamentalismus než islamistický. Pak už se automaticky zbavíme i mylného původního dojmu, že Anders Breivik je naprostá anomálie jak v Norsku, tak v celé Evropě, a že jeho čin nezapadá do žádného ideologického či politického kontextu. Ostatně, jakmile vešel ve známost obsah atentátníkova mnohasetstránkového „manifestu“, nelze už ignorovat, že jeho čin je možné, či dokonce nutné dát do souvislostí s fenomény, které jsou už nějaký čas pro naši dobu a náš kontinent charakteristické, ačkoli je přehlížíme. A především je přehlížíme ve skandinávských zemích, které považujeme za příkladné jak pevností demokratického uspořádání, tak účastí v humanitárních operacích po celém světě a tolerancí k těm, kdo v těchto zemích hledají útočiště. Těch bylo v minulosti mnoho i od nás. Želbohu i ve Skandinávii, Norsko nevyjímaje, se rozšířil radikální nacionalismus a s ním spojená etnická a náboženská nesnášenlivost. V posledních letech se pak tyto trendy staly vlivnými politickými silami. V Dánsku už si populističtí nacionalisté vynutili hraniční kontroly odporující Schengenské smlouvě. Ve Finsku hlásá strana „Praví Finové“ už svým názvem záměr bránit uzavřenost finské národní společnosti.
A jinde v Evropě? Ve Francii dostala nedávno vůdkyně xenofobní národní Fronty Marine Le Penová nejvíc volebních preferencí ze všech kandidátů na prezidentský úřad. Její otec Jean-Marie Le Pen, známý bojovník proti „islamizaci“ Francie a Evropy, už ve volbách v r. 2002 vážně ohrozil J. Chiraca. Proti Le Penově dceři Marině nemá dnes prezident Sarkozy jiné zbraně než její vlastní: stále ostřejší politiku konfrontace mezi národní většinou a menšinami, šikanování přistěhovalců, jejich vykazování ze země, deportace.
V Německu prohlásila Angela Merkelová politiku multikulturalismu za fiasko. A výsledky multikulturalismu, tak jak tuto politiku praktikuje Velká Británie, zhodnotil úplně stejně premiér Cameron. V Nizozemsku potvrdil prohru politiky soužití osvobozující rozsudek v procesu s Geertem Wildersem. A na druhé straně Atlantiku - abychom si tu udělali obraz o trendech v celé západní civilizaci - riskoval pastor Terry Jones bezpečnost svých spoluobčanů demonstrativním spálením koránu. V kostele! Za jeho zbytečnou provokaci zaplatilo životem osm pracovníků mise OSN v Kábulu. Ani naše země není oázou harmonického soužití. Memento zápalných lahví a obličejíček nadosmrti poznamenané Natálky by měly být vnímány jako varování před hrozící degradací společenské atmosféry.
Čin Anderse Breivika je sám o sobě hoden toho nejpříkřejšího odsouzení. Ale on už dnes, po pár dnech objasňování jeho pozadí, neexistuje sám o sobě, nýbrž v kontextu řady skutečností. Breivik se do něho sám zasazuje tím, že se prohlašuje za novodobého křižáka křesťanské víry a za bojovníka za očištění Evropy od vlivu islámu. Po norské tragédii už nemůžeme události motivované populistickým nacionalismem či náboženským fundamentalismem, o nichž se dozvídáme ze všech konců Evropy i z Ameriky, vnímat každou zvlášť. Spojeny dohromady tvoří fenomén, který zplodila naše doba. Breivik má své předchůdce, i když s odlišnými motivacemi: má předchůdce v Timothym McVeighovi, pachateli atentátu v Oklahoma City, či v jiném osamělém americkém atentátníku, přezdívaném Unabomber, jehož dopisové bomby zabily dvě desítky lidí a dlouho šířily po Spojených státech strach. Anders Breivik měl své vzory. Jde o to, aby se jím sám nestal. Aby neměl pokračovatele. V řadách evropských extremistů, zatím spíš nacionalistického než také náboženského ražení, by se mohli rodit. Ba i po desítkách či stovkách, nebude-li v Evropě a v celé západní civilizaci dostatek vůle k zastavení nástupu podobných ideologií, jaké kdysi strhly celé národy a kontinenty do druhé světové války. A také: zapomene-li Evropa i Amerika na to, že když se víra z duší přestěhuje na prapory, má to skoro vždy smutné následky.
Komentář Zdeňka Velíška pro Český rozhlas 6
Rozhlasovou nahrávku komentáře Zdeňka Velíška si můžete poslechnout na:
http://www.rozhlas.cz/default/default/rnp-player-2.php?id=2396819&drm