Pane prezidente, a co s tím…

Václav Klaus považuje čin „šíleného masového vraha“, jak nazval Nora Breivika, za otřesný, varovný a nepochopitelný. Ale hned také nachází jeho zdůvodnění: „Konzervativní člověk ve mně (…) v tom vidí důsledek dnešní postmoderní, nekonzistentní či nekoherentní, příliš zpupné a nepokorné, příliš permisivní společnosti,“ píše Klaus pro Právo ve svém cyklu z pracovní cesty k protinožcům Zápisky z Austrálie. Na první pohled bychom mohli s Klausovým názorem i souhlasit: svět se skutečně zdá být málo či vůbec nesoudržný, nepevný (nekonzistentní), často mu chybí pevné spojitosti a větší pospolita malých skupin (tak lze překládat jeho dle Klause nekoherentnost). A o tom, že vztahy jsou příliš permisivní, tedy uvolněné, přehnaně tolerantní (zejména k těm druhým, ke mně osobně tolik ne, mě společnost drží dost pod krkem, myslí si nejspíš většina z lidí) a chybí jim větší míra odpovědnosti, jsou přesvědčeni mnozí.

S pojmem postmoderní mám občas problém. Kde kdo si pod něj zařazuje kde co. Dle slovníku cizích je postmodernismus „přístup ke světu a pojetí skutečnosti i poznání jako neredukovatelné plurality, a proto odmítající univerzální výklad“ – ovšem tato definice mi připadá jaksi poněkud postmoderní.

Český prezident tedy zdůvodnil vraždu v Norsku po svém. Sice zdánlivě docela pochopitelně a přijatelně, ovšem při bližším ohledání zjednodušeně a ideologicky zběžně. Za všechno dle Klause může poslední společenský vývoj. Ten definoval nedávno přesně kupříkladu Václav Bělohradský: "Postmoderní společnost přes všechnu svou rozpornost a rozmanitost je vnitřně jednotná v

 tom, že objektivita už není uvěřitelná, jen solidarita. Objektivitou otřásla sekularizace, jejímž jádrem je zkušenost o tom, že v dějinách nejsou díry, kterými bychom viděli věčné pravdy. Vidíme vždy jen naše pravdy, ale někdy je dokážeme vidět ve světle pravd druhých – a to je jediná objektivita, která je nám dána.„ Takový stav lidské komunity se Václavu Klausovi nelíbí a učinil jej tedy zodpovědným i za norskou vraždu. Naplnil sarkastické proroctví Karla Steigerwalda (Mf DNES 26. VII.): “Ale dočkáme se interpretací jeho (Breivikova, pozn. V. K.) řádění: budou se opírat o nějaké nedostatky v lidské společnosti, z úchyla bude postupně jakýsi symbol zla, které pranýřuje zlo ještě větší. Bude se říkat, kdyby nebylo ve společnosti lidí to a to zlo, čin by se asi nestal…"

Jenomže Klausova slova jsou natolik závažná a vřetězená pevně do jeho myšlenkové soustavy, než aby se dala jenom tak obejít. Mnoho z toho působí věrohodně a přesvědčivě, ale dá se i dost zásadního namítnout. Kupříkladu: současná společnost ztratila hodně ze své nedávné zpupnosti a nepokory. Cítí se být zahnaná do kouta, ohrožená existenčně i existenciálně. Nedávný průzkum veřejného mínění v Německu obnažil nerv v děravém zubu: už ani Němci nevěří ekonomice. Klesá důvěra v ní jak u byznysmenů, tak u spotřebitelů. Samozřejmě, že to způ

sobila vleklá krize, která zmítá světem a s níž nejsme schopni se vyrovnat. Na jejím počátku stála zvláštní pravidla současného trhu, který změnil své fungování tak nějak z „an sich“ (o sobě) ve „fur sich“ (pro sebe).

Anders Behring Breivik
Anders Behring Breivik

Společnost je tedy úzkostná a sama sebou nejistá. V takové atmosféře samozřejmě roste strach z cizího, jiného, klesá míra tolerance, která se před časem ve veselém a blahobytném světě, v němž zdánlivě padly ideologické a kulturní hranice, rozšířila nad míru. Podobné prostředí, plné obav, komíhajících od racionality k iracionalitě, vyvolává touhu po universální, obecně platné, sjednocující myšlence, kterou by měl vyslovit nějaký veleduch, spasitel. Není to nic nového, takové tendence má lidstvo od časů svého vzniku. Bohužel, kořeny našich někdejších záchranných univerzalistických pásů jsou civilizačním vývojem vyhubeny nebo alespoň vytlačeny kamsi na okraj. Křesťanství je vysmíváno. Pokusy o náhradní řešení, které měly spasit lidstvo – nacismus a komunismus – byly zcela zavádějící, ba odpuzující. Nic jiného lidský druh jako náhradu obecné myšlenky, která by ho měla sjednotit a zachránit, nevynalezl. A – obávám se – ani není v jeho silách vynalézt. Jakýkoliv pokus o to je odsouzen k selhání či dokonce může přinést další katastrofální zkušenost jako výše uvedené mesiášské ideologie.

Václav Klaus zpochybňuje současnou společnost a pravidla-nepravidla, podle kterých se řídí. V norské masové vraždě nachází opět bič na postmoderní svět, který mu pije konzervativní krev. Jenomže, pane prezidente, není východiska, to jste měl dodat. Společnost se už sotva bude vyvíjet jinak. Byť je to provázeno hlubokými a varovnými otřesy. Nikdo nové, spasitelské universum nenastolí. A pokud by se o to i pokusil, lze vsadit dolar proti bobu, že to skončí katastrofou. Obecně sice platí, že lid neustále lamentuje, že „lépe už bylo“, ale ještě nikdy se k tomu nevrátil. Rozhodně ne natrvalo. Nositelé záchranných staronových všeobecných pravd, které zachrání lidstvo, či ti, kdož se jimi spíše cítí být, jsou nebezpeční. Mohli by ohrozit tento svět více než postmodernost se všemi svými nekoherentnostmi, nekonzistentnostmi a permisivitou. Už se sotva najde Mojžíš, který nás povede čtyřicet let po poušti, abychom dosáhli vnitřní změny, přestali se klanět zlatému teleti a ustanovili se. A kdyby se někdo takový začal rýsovat, zadívejme se pozorně, zda mu pod nosem neraší knír a lá Hitler či Stalin.