Boj o kůrovce na Šumavě není jen střetem zelených pošetilců s lesními technokraty, jak se na dálku zdá. Není to ani odborný spor, souboj odlišných pohledů na věc. Takový souboj by předpokládal jistý minimální bod setkání, shodu na předmětu zájmu a jisté elementární logice, a to se nestalo. Na jedné straně jednohlasný souhlas vědecké obce, na druhé přesvědčení „znalců lesa“, kteří hlas vědy neuznávají, protože ten svůj, vedený snad jakousi vnitřní lesnickou zkušeností, považují za oprávněnější.
Šumavské bitvy rozumů a vůlí k moci
Inscenace pro přesvědčené
Vzniká tak klasická mocenská polemika, v níž se jedna strana zakopává ve svých pozicích a druhá na ni ze svých pozic tvrdohlavě střílí, přičemž linie, na níž by mělo dojít k prostupování jedné strany do druhé, není viditelná (mizení fronty vede k totální válce). Polemika tu není výměnou názorů, hledáním „linie doteku“, na níž by jako na membráně docházelo ke směně poznání. Polemické pole slouží spíše k sebeutvrzování, sledujeme inscenaci pro přesvědčené.
- Policisté vynáší aktivistu autor: David Veis, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2749/274885.jpg
- Aktivista bránící strom autor: David Veis, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2749/274887.jpg
- Policisté na místě blokády autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2749/274820.jpg
- Transparent autor: David Veis, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2749/274886.jpg
Podobně „polemicky“ vypadala i „debata“ o americkém radaru v Česku; nediskutovalo se, ale nepřehledně střílelo. To, o co teď na Šumavě jde, tedy není kůrovec, zdraví stromů, zeleň nebo blaho obyvatel. V centru hry je moc, a všichni, kdo tuto mocenskou hru teď sledují, se právě na tomto příkladu mohou přesvědčit, jak že funguje naše „liberální demokracie“, pro niž jsme nadšeně hlasovali v prvních svobodných volbách po roce 1989.
Při pohledu na kůrovcovou aféru blednou všechny ideje, jež z původního prodemokratického nadšení přetrvaly. Nejvíce trpí naivní masarykovsky zabarvená představa, že „demokracie je diskuse“, jak s oblibou opakovával premiér Topolánek, který ovšem s převzetím funkce premiéra diskutovat přestal. Začal odstrkovat diskutéry s tím, že on má mandát a odpovědnost za rozhodování. Nemůže se donekonečna s někým dohadovat, jak se věci mají. Odpovědností za svěřené a nutností jednat argumentují i šéf parku Jan Stráský a ministr životního prostředí Tomáš Chalupa. Jako by politicky obsazená pozice a s ní spojená odpovědnost byly totéž co nekontrolovaná vůle k moci.
Demokratický prostor se naopak vyznačuje tím, že se v něm jednotlivé vůle k moci proměnlivě vyvažují navzájem, čímž se legitimizují činy vládce. Politickým rozkazem přitom je pochopení, že moje vůle nikdy nesmí být použita jenom proto, že jsem ji získal a že právě teď můžu. Přesně to se, bohužel, stalo při rozhodování na Šumavě.
- Protest proti blokádě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2752/275199.jpg
- Protest proti blokádě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2752/275196.jpg
- Protest proti blokádě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2752/275198.jpg
- Protest místních proti ekologickým aktivistům autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2751/275091.jpg
Výběrový rozum
Šumavské tahanice o kůrovce nabouraly i dlouho sdílenou představu, že v demokratickém prostoru rozhodují rozumové argumenty. Univerzální Rozum, společný všem lidem, měl být arbitrem politického rozhodování. Jenže právě s tímto Rozumem politici pracují velmi výběrově. Hodí-li se, jako v případě jaderných elektráren nebo ekonomických reforem, odkazují na něj jako na absolutního, nezpochybnitelného soudce. Když se nehodí – jako v případě vědeckého odporu proti postupu lesníků na Šumavě – jednoduše jej vyřadí a dají prostor vlastnímu rozumu, který pak ale není ničím jiným než zmiňovanou vůlí k moci. A tam, kde je vyřazen rozum, nastupuje násilí…
Momentální dění na Šumavě tedy překračuje prostý spor o to, zda a jak kácet, nebo nechat stát, a obrací pozornost od kůrovce k budoucímu fungování české polis. Ten obraz se radikálně liší od idealistických demokratických vizí 90. let: místo rozumných sporů spory mnoha míjejících se rozumů; místo střetu názorů diktát jedné vůle k moci; přinejlepším nerovná bitva několika vůlí. I s touto náletovou kalamitou se bude třeba vyrovnat. A to bude mnohem těžší výkon než zoufalá a trochu absurdní válka s kůrovcem.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)