Vzpomínky na Izrael

1) Překvapení na každém kroku

Ačkoli se od roku 1989 o Izraeli píše dost často, stále je co dodat. Ta země je totiž tak zvláštní, složitá a různorodá, že se zprávy, reportáže i pouhá vyprávění od sebe značně odlišují, podle toho, kde se dotyčný pohyboval. Já jsem měla oproti jiným turistům tu výhodu, že jsem v zemi pobyla delší dobu, než je běžná dovolená a navíc jsem žila v rodině své sestřenice. I když jsem se už celkem smířila s tím, jak se ten náš svět motá a v něm se motají i lidské osudy, přesto mě stále udivuje, že se s vlastní sestřenicí dorozumívám anglicky a překvapeně zírám na život v pobožné židovské domácnosti. Údiv, překvapení a pocit absurdity, to jsou základní pocity, které mě po celou dobu mého pobytu v této zemi provázely. Vznikly z rozporu mezi tím, co jsem očekávala, předpokládala a jaká nakonec byla skutečnost.

Začalo to hned po přistání. V davu před východem mě měl očekávat manžel mé sestřenice, kterou jsem poprvé a naposled viděla v roce 1970, kdy jí bylo kupodivu povoleno navštívit normalizující se Československo. Sestřenice Ora se v Izraeli narodila a byla tedy občankou státu, se kterým jsme tehdy vůbec nekamarádili, ba právě naopak. Tenkrát jí bylo kolem dvaceti a židovskou víru nevyznávala až tak urputně. Narodila se totiž v ateistickém prostředí kibucu, kde její matka, moje teta, zakotvila v roce 1948. Ortodoxně smýšlející se Ora stala až po sňatku s americkým Židem Menachemem. Ten nyní stál v letištní hale, usměvavý, vousatý, v bílé košili a skoro prostovlasý, jen v zadu na „šešulce“ měl malou čepičku, které se v češtině říká jarmulka a v hebrejštině kipá. Spustil na mne řádnou americkou angličtinou, z čehož mi pomohl můj jazykově vybavený syn a oba jsme se pak usadili do zbrusu nové, velké dodávky. Menachem nastartoval, pustil rádio a prostor vozu zaplnila rytmické popmusic. Později jsem se dozvěděla, že chytlavé, rytmické písně s nádechem rocku, které řidič vyřvával do podvečera, byly původní izraelské s náboženskou tematikou.

Ateistická babička se svojí pobožnou rodinou
Ateistická babička se svojí pobožnou rodinou

Asi po dvaceti minutách jsme odbočili z hlavní silnice mezi Tel Avivem a Jeruzalémem a za chvíli dojeli na místo určení. Moderní čtvrť s vilami různorodého tvaru a velikosti stála za závorou a obývali ji pobožní Židé, původem většinou z Ameriky. Rodina mé sestřenice jednu z těch větších vil právě dostavěla a tak jsme se synem vstoupili do rozlehlé kuchyně, kde vedle sebe stály dvě kuchyňské linky, každá vlastnila svůj dřez, uprostřed byl plynový sporák a všude kolem spousta robotů, mixérů, mikrovlnky, dvě ledničky a jeden obrovský mrazák. Z kuchyně se vešlo do rozlehlého obýváku, kterému vévodil předlouhý jídelní stůl, okolo něhož se scházeli šábesoví hosté (jak jsem později zažila). V prvním patře se nacházely ložnice pro rodiče a čtyři děti (ale počítalo se, že další potomci ještě přibudou). Hostinský byt byl v polopatře a v suterénu byla mikve (nádrž na vodu velikosti menšího bazénu).

(MIKVE - Židovská rituální lázeň, je nádrž s přírodní vodou, která slouží k rituálnímu očištění. Mikve by měla pojmout nejméně762 litrůvody a měla by být dost hluboká, aby umožnila dospělému úplné ponoření. Ve starověkém Izraeli používali mikve kněží k rituální očistě před službou v Jeruzalémském chrámu. V současné době se v mikvi košerují některé druhy nádobí vyrobené nežidovském prostředí před použitím v židovské kuchyni. Muži chodí do mikve zpravidla před vysokými svátky (Roš ha-šana a Jom kipur) a poutními svátky za účelem duchovní přípravy a očisty. Rozšířený je také zvyk chodit do mikve před začátkem šabatu. Mikve slouží pro očistu ženy po menstruaci. Ponoření do mikve je také nezbytnou součástí konverze k judaismu (musí je podstoupit konvertující muži i ženy.)


 

Mikve
Mikve

Dojmů bylo dostatek a tak nebylo divu, že jsme se v pokoji pro hosty převalovali na posteli a nemohli usnout. A pak se najednou do nočního ticha v melodických táhlých tónech vnesla arabská modlitba. Mužský hlas orientálně stoupající a klesající se ve čtyři hodiny ráno nesl tmou z nedaleké arabské vesnice Abu Bosch. A tak jsem tedy první den v zemi izraelské, v ortodoxním domě židovském domě usnula při arabské motlibě.

Židé a Arabové

Soužití Židů a Arabů v Izraeli je velmi složité, ale rozhodně ne černobílé, jak by se dle zpráv ve sdělovacích prostředcích dalo usuzovat. Skutečnost každodenního života je poněkud jiná, složitější, ale vlastně i jednodušší. Jsou v této zemi místa, kde je nenávist mezi Židy a Araby zřetelná, hmatatelná a vygradovaná do častých násilných činů (pásmo Gazy, město Nebroj, v současnosti i Betlehem, západní břeh Jordánu a další). Pak jsou zde oblasti, kde je tento antagonismus skryt a jen občas vypluje na povrh v podobě nějaké potyčky či útoku. Ale v Izraeli jsou i místa a města, ve kterých Arabové a Židé vedle sebe žijí v míru a pokoji a snášenlivosti.

Haifa
Haifa

Město Haifa

Přístavní město se specifickou atmosférou. Má přístav a rozkládá se na dvou kopcích, takže je velmi členité a každá čtvrť dýchá osobitým stylem. V dolní části, blíže k přístavu je charakter bližší orientu, zatímco nahoře se více blíží evropské kultuře. Dole jsou trhy, arabské krámky. Bazary, všechno zboží vyložené na ulici, domky přilepené jeden na druhém, úzké uličky, kterými probíhají křičící děti. Nahoře jsou kamenné obchody, velké supermarkety, obchodní domy, značkové butiky a domy se zahradami.

V Haifě je běžné, že když si Žid v pátek před šábesem zapomene něco koupit, může si to klidně v sobotu (pokud není pobožný) obstarat u arabský obchodníků, a obráceně Arabové v neděli občas nakupují u Židů.

Šábes - sabat - šabat (v latinizované podobě též sabat, přes jidiš též šábes; původně hebrejsky שבת od kořene ש-ב-ת s významem ustat, odpočinout; česky sobota) je v judaismu a některých křesťanských kruzích sedmý den v týdnu, věnovaný odpočinku a upuštění od pracovní a všední činnosti. Jeho dodržování je nařízeno přímo Desaterem a v rabínské literatuře je brán jako pravzor všech svátečních dnů. Nejzřetelnějším rysem šabatu je celodenní zákaz určitých činností. Práce zakázané o šabatu zahrnují i mnohé každodenní činnosti (vaření, používání ohně a elektřiny, koupání, cestování atd.); zbožní Židé se proto musí na Šabat předem připravit, aby se bez těchto činností obešli.


Židé by v sobotu dle ortodoxních zákonů neměli jezdit žádným dopravním prostředkem, v Haifě se jezdí o sto šest a nikdo se nad tím nepohoršuje. V tomto městě je čtvrť, kde je spousta opuštěných a chátrajících domů, ze kterých se kdysi vystěhovali Arabové, kteří nesouhlasili se založením státu Izrael. Dodnes se nikdo do těchto domů nenastěhoval, protože jsou majetkem těch, kteří odešli. V běžném životě v Izraeli nelze dělit lidi na zlé a hodné Araby či Židy. V téhle malé zemičce žijí Židé, Arabové i příslušníci jiných národností, věřící, ateisti (kterých je zde více, než věřících, a kteří si říkají Izraelité nikoli Židé), křesťané, pravoslavní, muslimové i ortodoxní Židé.

Haifa - opuštěná arabská čtvrť
Haifa - opuštěná arabská čtvrť

Při mém pobytu zde mne osobně velmi překvapilo, jak daleko k sobě ve skutečnosti mají nepobožní Izraelité a pobožní Židé. Lidi, kteří sem přijeli z důvodu, že byli označeni za Židy se zřetelně distancují od pobožných židů a hlasitě dávají najevo, že „s těmi židárnami“ nechtějí mít nic společného. Ačkoli je v Izraeli těch ortodoxně smýšlejících jen asi 15 až 20% z obyvatelstva země, z důvodu, že jim náleží ministerstvo vnitra, velmi ovlivňují chod státu. Proto také o šábesu nejezdí městská hromadná doprava a v zemi nejsou povoleny civilní sňatky.

/Přejít na další článek Vzpomínky na Izrael 2/