Vzpomínky na Izrael

2) Milchik, fleischik, košer 

Příbuzenské vazby se u věřících Židů ctí, a tak, přestože jsem ateistka, stalo se, že jsem žila po dva měsíce v rodině mé ortodoxní sestřenice v zemi izraelské, blízko Jeruzaléma. Zpočátku jsem se cítila dost úzkostně, protože pohybovat se v prostředí židovské vesnice, přinášelo mnoho úskalí. Ačkoli bylo strašné horko, nemohla jsem chodit v tílku a kraťasech, bylo totiž nezbytné mít zahaleny celé paže i nohy a na nich ještě punčocháče nebo alespoň podkolenky. Tomu jsem se ovšem, po vzoru své izraelské, nepobožné tety ubránila.

Hned zpočátku mého pobytu jsme takhle seděli v obýváku její dcery, ovívaly jsme se, dýchaly a odpočívaly v klimatizované místnosti, dlouhé sukně mírně povytažené, když tu do pokoje vešla pobožná hlava rodiny Menachem, původem americký Žid, který si vzal jedinou dceru mé tety a učinil z ní praktikující Židovku. Rozhlédl se a přísným zrakem, spočinul na odhalených lýtkách mé tety a přísně prohlásil: „Stáhněte si, maminko, sukni dolu, vidím vaše nahé nohy.“ Zatímco já jsem úslužně okamžitě zakryla svou odhalenou část, moje teta s klidem a převahou odpověděla: "Tak se nedívej, jestli ti to vadí, je horko.“ A snad ještě o kousek sukni povytáhla. Moje teta totiž všechny ty židovské náboženské příkazy a zákazy, považovala za předsudky, omezující svobodu, za záležitosti zastaralé, a překonané a někdy i směšné. Když byla na návštěvě u své dcery, dávala svůj názor najevo takovými drobnými diversními akcemi, ale v těch zásadních věcech, jako je dodržování pravidel milchik a fleischik se přeci jenom přizpůsobila.

Židovské náboženství zakazuje míchat jídla z mléka s jídly masovými. Nemůžete si třeba k obědu dát kuře a pak kávu s mlékem. Nebo je absolutně nemyslitelné položit na chléb s máslem salám. Moje teta si v Čechách s oblibou vždy dávala smažený sýr se salámem. Myslím si, že jí to zase až tak nechutnalo, ale vědomí, že se to nesmí ji opravdu bavilo. V každé praktikující židovské rodině jsou dva dřezy, dvě sady nádobí a příborů – jedna část je pro věci, které mají něco společného s mlékem, druhá je určena jsem se, že něco pokazí na maso. Když jsem byla u své sestřenice, zpočátku mi orientace v kuchyni dělala problémy a bála jsem se, že něco pokazím. Každá chyba, má totiž hrůzné důsledky. Ponoříte-li například lžíci určenou pro milchik do masového guláše, musí se celý dobrý gulášek vylít do záchodu a pokud znesvěcený hrnec i lžíci nechcete také vyhodit, musíte to omýt v mikvy.

Izrael / novodobá výstavba v židovské vesnici
Izrael / novodobá výstavba v židovské vesnici

Postupem času jsem si však zákonitosti židovské kuchyně osvojila natolik, že jsem byla ponechána v místnosti již bez dozoru a dokonce jsem postupně začala vařit pro celou rodinu. Bylo to ale náročné, stále jsem byla ve střehu, abych to nepopletla, navíc jsem byla poučena, že ještě existují zákony na krájení cibule, používání česneku, hořčice či snad krájení vůbec. A to ještě existují potraviny, které jsou parve, tzn. že je můžete používat s oběma skupinami. Parve je třeba ryba nebo všechny výrobky ze soji. Takže, když chcete uvařit slepici na paprice, použijete místo kravské smetany sojovou. Snad proto, že moje sestřenice nikdy nebyla nijak zvláštní kuchařka, moje jídla všem chutnala a já vařila, čím dál tím víc. Teď už mohu prozradit, že nějaká pochybení byla, ale jelikož mě u toho nikdo nepřistihl a já se nepřiznala, moje židovská rodina vše s chutí slupla. Snad, že mi to ten jejich židovský Bůh už odpustil.

Košer

Obecně se ví, že košer je takové maso, které pochází ze zvířete zabitého rituálním způsobem, ale jak jsem zjistila, v židovské rodině musí být košer všechno – coca-cola, pizza, žvýkačka, čokoláda atd. Naštěstí ve vesnicích, a městských čtvrtích, které obývají ortodoxní, existují supermarkety a obchody, kde je košer všechno, třeba i boty a pokud tam nakoupíte, nemusíte se obávat vůbec ničeho, snad ani salmonely. Ovšem, koupíte-li cokoli někde jinde, musíte se mít na pozoru.

Asi po týdnu, mého žití v téhle pobožné rodině jsem si všimla, že lopatička, kterou se krájí sýr, má ulomenou rukojeť. Abych se nějak odvděčila za pohostinnost, koupila jsem novou. Když nastala ta pravá chvíle na krájení sýra, chopila jsem se nového nástroje a chtěla plátkovat. Nejstarší syn mé sestřenice vyskočil, zadržel mou ruku a vykřikl: „Marjánka! (to se naučil moc pěkně vyslovovat) To je nové?!,“ a já pyšně přitakala a chtěla pokračovat v činnosti krájení sýra. On mi však lopatičku vytrhl se slovy, že je to nečisté (jelikož jsme spolu mluvili anglicky, použil slova dirty), já jsem ho uklidňovala, že dirty to určitě není, neboť jsem to v dřezu pečlivě omyla. Ale pobožný hoch rezolutně zakroutil hlavou a táhl mě i s lopatkou do suterénu domu, kde byla zřízena mikve, rituální lázeň. Tam tu novou špinavou věc vymáchal, čímž se stala košer a my konečně mohli neplátkovat sýr. 

Izrael / u Zdi nářků
Izrael / u Zdi nářků

V době, kdy jsem byla v Izraeli, titulní stránky novin zaplňoval spor dvou továren na dětské plenky. Majitel první z nich, ve které se vyráběly klasické, zavazovací plenky tvrdil, že výrobky jeho konkurenta, na suchý zip, nejsou košer. Argumentoval tím, že pobožní Židé o šábesu nesmí přijít do styku s elektřinou, což znamená i se statickou, která může vzniknout při rozepínání suchého zipu. Majitel suchozipové továrny zase tvrdil, že jeho plenky usnadňují práci a tudíž jsou pro rodiny s mnoha dětmi, což jsou všechny pobožné v zemi, vhodnější, protože o šábesu se musí především odpočívat. Nakonec spor skončil tím, že správná židovská žena nutně potřebuje oba druhy. Ty se suchým zipem na všední den a ty zavazovací na šábes a ostatní svátky, kterých není málo.

/Šábes …. příští týden/

/přejít na předcházející článek Vzpomínky na Izrael 1/