Smutná cesta hub

Bývaly časy, ve kterých jsem býval vášnivým houbařem. Měl jsem pro to mnoho důvodů. Jen tak namátkou jeden z nich: mám rád les. Od dětství. Člověk tam hodně vidí a slyší. A když les alespoň trochu pozná, je toho stále ještě habaděj, co dokáže překvapit. Svět sám pro sebe. Ticho. Byť pouze na první a velmi neznalý poslech, protože je to ticho velmi hlasité. Chcete-li poslouchat a jste ochotni se něco naučit. Druhý důvod: jsem rád sám. Byť mě mnozí považují za člověka společenského, aristotelovsky zoon politikon, umím radostně nespatřit lidskou tvář hezky dlouhou dobu a často ještě delší období bych byl rád, kdybych nemusel poslouchat člověčí hlasy.

Nic proti lidem, ale občas mě hodně rozčilují. Většinou víc tím, co říkají, než tím, jak vypadají. Byť i to někdy stojí za to. A mohu uvést třetí důvod: jsem ješitný, myslím, že skoro jako Václav Klaus. I když se za to trochu stydím a snažím se nedávat to najevo. Přesto se mi vždycky mohlo srdce blahem rozskočit, když o mně, pražské náplavě, občané jedné brdské vsi, kde se občas s radostí vyskytuji, říkali: „Jo, když ani Kučera nenašel, tak to doopravdy nebudou!“ A ještě víc, když se mě v zářijových dnech, plných hřibů, ptával pan nadlesní Václav Rous, co jsem kde v revíru viděl. Aby si podle toho dotáhl svoji představu probíhající říje. Samozřejmě, nemluvím o tom, jak jsem chodíval s košíkem, plným hub, dříve do hospody občerstvit se pivem, než domů, aby všichni koukali na hřiby jako vysoustruhované. To už bylo velké samožerství.

První, co mi vzalo chuť, byla skutečnost, že místa, na nichž jsem býval já sám a nějaká zvěř a strašidla, plácky, vzdálené pěšky hodinu, hodinu a půl, dvě od vesnice, začala být najednou obsazená. A ještě kdyby ti lidé došli pěšky. Vozí si tam zadky autem, bez ohledu na to, že se tak nesmí. Zaparkují tu, zaparkují tuhle, prolezou ono mlází a pak tamten laťák, vysbírají, co potkají, div, že nepoužívají hrabičky na houbičky vylezlé tak málo, že nejsou přes jehličí vidět, a pak zase odfrčí dál. Druhé, co mě otrávilo, je skutečnost, že lidi v lese pořád víc a víc řvou. Ty bandy idiotů, kteří považují za nutné se neustále svolávat, případně si vyměňovat zprávy o svých úlovcích, mě plaší stejně jako lidskou otravností unavené jeleny. A do třetice mě dorazilo, jak jdou houby na dračku. Ó, ano, už se nesbírá pro chuť, pro potěchu, případně pro utěšení lidského pudu marnivosti: najdu víc než vy, ale pro vylepšení ekonomické základny!

Výkup hub
Výkup hub

V místech, kolem nichž houby rostou, otevřeli podnikavci výkupny, před nimi stojí řady „houbařů“ a prodávají. Houbičky jsou potom odváženy kdoví kam, výkupčí se pořádně ekonomicky nabagruje, sběrači nakonec taky. Spokojenost na všech stranách. Nemám nic proti trhu, chápu, je houbová poptávka i nabídka. Dokonce vnímám, že si leckterý chudý venkovský důchodce takhle přivydělá. Ostatně Kudrnovi z Babičky taky jedli veverky. Ba přiznávám, že neumím rozeznat peníze, vonící po podhoubí, a ty, které po něm nevoní. Je to ale pro mne zase jeden z malých konců mého světa. Chtěl bych zase jít hodiny lesem úplně sám, slyšet jenom to, co tam patří, nacházet houby jako radost a pak jíst smaženici nebo houbovou směskou ochucenou bramboračku. Čehož se už dočkám nejspíš v okamžiku, kdy v tom lese potkám svatého Petra a on pro mne bude mít zprávu, jsem-li zařazen do pekla, očistce nebo nebe. A jestli to bude za mé hříchy nakonec království pekelné, doufám, že Lucifer bude natolik milosrdný a nevymyslí si na mne muka houbařských výprav, halekajících na sebe: „Podívej se, co jsem našel!“ a pak spěchajících do výkupu, kde je za směs hřibů, panských hříbků, lišek, masáků, bedel tržních pár stovek. Tuším dvě kila za kilo.