Svět podle Zdeňka Velíška (197)

V Evropské unii nastal okamžik rozhodnutí, zda učinit jediný nadějný krok k záchraně eura, krok společný. Dějiny Evropského hospodářského společenství, pak jen Evropského společenství a dnes Evropské unie, jsou dlouhou řadou takových okamžiků poznání. V oblasti ekonomiky vedly například k založení společného trhu, a od něho k zavedení společné měny. Další krok, ke kterému teď Unii, nebo přesněji jen eurozónu, nutí právě ohrožení evropské měny, má směřovat k zavedení společných nástrojů finanční politiky a ke společné daňové politice. Ale zobecnělo už v Unii či alespoň v eurozóně přesvědčení o potřebě prohloubit evropskou integraci – neboť o to tu jde – v otázkách fiskální politiky? Ty vlády, které víc očekávají od síly svých národních států než od síly EU jako celku, trvaly zatím v této sféře moci na zachování co největší nezávislosti (suverenitě) členských států, jinými slovy, na své vlastní výsadní kompetenci v této sféře veřejné moci.

Slovo, které bude dobré znát: eurobondy

Bývalý belgický premiér, liberál a v současné době předseda třetí nejsilnější frakce v EP, Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE), Guy Verhofstadt spoléhá víc na sílu celku, než na sílu národních vlád. Věří v evropskou integraci: „Jsem přesvědčen,“ říká, „že krize není u konce. Skončí ve chvíli, kdy se členské státy rozhodnou založit skutečnou hospodářskou, fiskální a dokonce i politickou unii. To, co dnes finanční trhy (svými manévry vůči zadluženým členským zemím eurozóny) testují, je právě vůle Evropské unie udělat tento krok,“ prohlásil Verhofstadt v rádiu RFI o víkendu.

Guy Verhofstadt
Guy Verhofstadt

Rýsuje se už podoba prvního společného opatření k obraně eurozóny proti spekulacím, kterými finanční trhy vydělávají na neustálém zpochybňování schopnosti jejích zadlužených členů uniknout z dluhové pasti. Jean-Claude Juncker a další státníci se dožadují dohody o vydávání tzv. eurobondů, dluhopisů garantovaných všemi členskými státy eurozóny. Úroky z nich by byly vyšší než z dluhopisů vydávaných jednotlivými předluženými státy. Na politiku společných, čili evropských dluhopisů by ovšem doplácely silné ekonomiky a těžily by z ní ty slabé, ohrožené bankrotem. Prospěchem všech by na druhé straně byla pevnost eura.

Jean-Claude Juncker
Jean-Claude Juncker

Také manévry ratingových agentur kolem veřejných financí zemí eurozóny (zatím jen kolem nich) přesvědčují Evropskou unii o nutnosti společných a jednotných reakcí, ba i prevence. Nejen premiéři, ale i širší veřejnost, obyčejní lidé s úsporami v bankách, zjišťují, že v naší době, v době bankovních a dluhových krizí, vlastně ratingové agentury rozhodují o osudu národů i regionů. Mají totiž za úkol známkovat bonitu, tj. důvěryhodnost nejen bank, podniků, účastníků obchodních transakcí, žadatelů o půjčky, ale i celých států. Jejich výroky mají rozhodující vliv na ochotu bank půjčovat subjektům obchodních operací, odkupovat jejich finanční závazky, mají vliv i na úrokové sazby těchto transakcí. Subjekty těch nejdůležitějších transakcí, o kterých se dnes rozhoduje třeba i na summitech Evropské unie, jsou právě státy. Ratingové agentury, které je hodnotí, jsou přitom soukromé instituce. Politickou moc jim žádný státní, mezistátní či mezinárodní orgán nedal. A přesto ji v době, které se možná bude jednou říkat věk veřejných dluhů (jako se říká atomový věk) mají. Sice nepřímou, ale takovou, že vlády z nich mají strach.

Tři sudičky

Moody's, Standard & Poor's a Fitch Ratings, tři nejmocnější ratingové agentury předvedly na začátku srpna, že by uměly vyvolat ba i novou světovou krizi. Když pouze jedna z nich, Standard & Poor´s, snížila na začátku srpna rating Spojených států, zareagovaly burzy takovým propadem, že média začala předpovídat nový kolaps světových finančních trhů. Ortely ratingových agentur respektují trhy jako slovo boží.

Standard & Poor's
Standard & Poor's
Více fotek
  • Standard & Poor's autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2763/276299.jpg
  • Agentura Fitch autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2735/273442.jpg
  • Moody's autor: ANDREW GOMBERT , zdroj: ISIFA/EPA http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2769/276817.jpg
  • Dolar versus jüan zdroj: Getty Images http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2784/278365.jpg

Ale kdo dělá rating ratingových agentur? Kdo bdí nad jejich neomylností? Kdo kontroluje důvěryhodnost kontrolorů důvěryhodnosti? Omyl nebo zlá vůle kterékoli ze tří nejmocnějších ratingových agentur, mohou způsobit hodnocené zemi nedozírné ztráty. Bezprostředně poté, co Standard & Poor´s vyřkla svůj ortel nad americkou ekonomikou, se ukázalo (viz např. FT z 9. 8.), že v odůvodnění jejího rozhodnutí snížit rating USA byla chyba ve výši dvou bilionů dolarů. Agentura ji pak opravila, a i když ji bagatelizovala, opřela své nižší ohodnocení Spojených států raději ještě o chabou důvěryhodnost současné americké politické scény. Pobouření v amerických vládních kruzích bylo veliké, ale tahle epizoda aspoň ukázala evropským vládám, jak důležité je, aby v eurozóně vládl konsenzus. Jeho opak, názorová nejednotnost a neschopnost sjednotit se na potřebném rozhodnutí, by se mohla stát argumentem k přehodnocení její finanční stability.

Je to důležité i proto, že v šachové partii, kterou hrají finanční trhy s vládami evropských států, zejména těch, co se potýkají s nepřiměřeným dluhem, zvýšil svět peněz závratně tempo hry. Neviditelná ruka finančního trhu se prostřednictvím ratingových agentur vrhá hned na jednu, hned na druhou předluženou zemi. V posledních pár dnech se postupně, v prudkém tempu, spekulovalo o snížení ratingu Itálii, Francii, Británii, Belgii, a znovu Portugalsku a Španělsku.

Je ta náhlá překotnost náhodná? Nebo je to strategie, kterou chtějí ratingové agentury pomáhat finančním trhům v plnění jejich poslání, tedy v tvorbě zisku, bez ohledu na politické (a sociální) dopady? Chtějí tyto ratingové firmy opravdu udolat eurozónu tím, že střídají své cíle tak rychle, aby nestíhala reagovat? V množině sedmadvaceti se věci nedají řešit ze dne na den. Handicapem Evropské unie v jejím zápase s finančními trhy se tak stává spíš nedostatek času, než nedostatek finančních zdrojů.

I to dovedlo teď Evropskou unii k poznání, že na obranu před společným ohrožením potřebuje společné mechanismy, možná přímo společné ekonomické řízení (economic governance). Ale ne všechny národní vlády se cítí natolik ohroženy, aby akceptovaly společné rozhodování o věcech peněz a aby chtěly vykročit ke společné fiskální politice. Právě ta ale začíná pro ochránce eura představovat nadějnou zbraň proti náporům finančních trhů na evropskou strukturu, slabou už jen tím, že se v mnoha aspektech teprve tvoří, a ne všem členským vládám připadá nutné ji dotvořit. Zda je v příštích dnech budou ty ostatní vehementně přemlouvat, a zda právě eurobondy získají důvěru jako skutečně účinný prostředek ochrany eura, to možná naznačí už zítřejší setkání Merkelová – Sarkozy.