Ruské „Pražské jaro“

„Byl život do 21. srpna, a po 21. srpnu 1968. To je rok našeho sebeurčení. Ten den přímo nebo zprostředkovaně zpečetil velkému množství lidí jejich další osud. Někteří zamířili definitivně do disidentského hnutí, někoho to dostalo dokonce přímo do vězení, někdo naopak couvl a naprosto uvědoměle zaparkoval v komunistické kariéře.“ Slova ruského disidenta a historika Arsenije Roginského z textu právě vyšlé publikace Invaze 1968 jsou možná pro českého čtenáře překvapivá. Takovou míru empatie do českých a slovenských emocí spojených s traumatickým zážitkem invaze ze srpna 1968 by mnozí z ruských kruhů nečekali. Čechům a Slovákům připomínají důležitou skutečnost – totiž, že se svým Pražským jarem zdaleka nebyli sami. I Rusové měli vlastní „jaro“. Bylo starší, komplikovanější a tomu pražskému de facto otevřelo dveře, když odstartovalo vlnu uvolnění v totalitním východním bloku během první poloviny šedesátých let. Právě tahle sovětská ottěpel se ve svém závěru nečekaně intenzívně propojila s děním v Praze a tragicky uzavřela ozbrojenou invazí 21. srpna 1968. Pro české čtenáře je to možná neznámý příběh. Pro část ruské liberální inteligence skutečnost, na kterou i po letech vzpomíná s nebývalou silou.

První otřes

Celý příběh začíná v roce 1956 XX. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu a buřičským projevem tehdejšího předsedy strany Nikity Chruščova. Ten se poprvé opováží sáhnout na „modlu“ a v tajném projevu k delegátům sjezdu popíše alespoň část Stalinova kultu osobnosti i jeho zločinů. Pro desetiletí budovaný totalitní stát je to obrovský otřes. Sáhnout na Stalina znamenalo vymazat podstatnou část života sovětských lidí. Díky Chruščovovi se na veřejnost začíná pomalu dostávat po léta skrývaný a silně páchnoucí obsah totalitních střev: oběti stalinského teroru, jejichž počet se odhaduje mezi 12 až 20 milióny lidí a dalších 12 až 14 miliónůzeků, tedy politických vězňů, kteří prošli důmyslným systémem totalitních pracovních lágrů, tzv. gulagem

Ruské tanky v srpnu 1968
Ruské tanky v srpnu 1968

Počátek rozchodu s brutální stalinskou érou ale není jednoznačný a přímočarý. Mnozí členové sovětského establishmentu berou odkrývání stalinských zločinů jako chybu, ohrožení a varují před „zbytečným rozkýváním loďky“. Sám Chruščov je navíc do Stalinových zločinů zapleten a jen obratně zakrývá vlastní hříchy minulosti. Svým anti-stalinským postojem ale i přesto posílá dovnitř totalitního komunistického státu první signál uvolnění. „Po tolika letech Stalinova kultu a totálního vymývání mozků najednou někdo dokázal alespoň část skutečnosti nazvat pravým jménem. Odhalení stalinských zločinů představovalo obrovský zlom jak v hlavách lidí, tak v dějinách země,“ říká v rozhovoru v  knize Invaze 1968 budoucí kronikářka sovětského disentu Ljudmila Alexejevová. 

Bourání Stalinova kultu je ale pomalé a složité. Chruščovovský režim létá od extrému k extrému. Částečné uvolnění cenzury a počátek rehabilitací stalinských obětí střídá brutální potlačení maďarského povstání v roce 1956, mohutná proticírkevní kampaň, stavba berlínské zdi i vyostření mocenského soupeření se Spojenými státy na nejvyšší míru. Během tzv. karibské krize v roce 1962 balancují obě hlavní mocnosti studené války na pokraji sebezničení a Chruščovův nesmiřitelný postoj na tom má významný podíl.

Polovzdělaný, cynický a obratný generální sekretář, slibující sovětským občanům brzký život v komunismu, i přesto startuje v SSSR procesy, které se tuhé kontrole totalitního systému začínají vymykat. V roce 1961 mizí Stalin tiše z mauzolea a přestává být jednoznačně vnímanou modlou. O rok později vychází v časopise Novyj mir novela Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče. Krátký text dá sovětskému čtenáři poprvé nahlédnout do útrob totalitního gulagu a pro část liberální inteligence znamená první vážnější otřes víry v komunistický systém. 

Novými tvářemi se začíná rojit i kulturní scéna. Na okraji sovětské estrády se postupně objevují neotřelí básníci a hudebn íbardi– Galič, Okudžava, postupně se přidává i mladý herec moskevského divadla Na Tagance Vladimir Vysockij. Když je v roce 1966 dokončen nový snímek režiséra Andreje Tarkovského Andrej Rublev, působí v záplavě tehdejší propagandy jako zjevení (a vyděšení cenzoři ho do kin pustí až o několik let později). „Pocit svobody, možnosti svobodně mluvit a diskutovat narůstal a neznal hranic,“ popisuje atmosféru sovětských šedesátých let Arsenij Roginskij. Je to relativní uvolnění v totalitním státě, ale i tak má svoji sílu. 

Srpen 1968 v ulicích
Srpen 1968 v ulicích

Změny uvnitř sovětského státu šedesátých let nepostihují jen politiku. Pod povrchem totalitního monolitu se čím dál silněji hlásí ke slovu ekonomické problémy. Za bezmála padesát let komunistického systému už se vyčerpala euforie a chuť pracovat zadarmo. Zadrhává se sovětská plánovaná ekonomika. Průmyslu chybí moderní technika a kolektivizované zemědělství není schopné nakrmit obyvatelstvo. V první polovině šedesátých let citelně stoupají ceny mléka, masa i dalších potravin. V roce 1962 sovětská vláda brutálně potlačuje první násilné protesty v Novočerkassku – zůstává po nich 23 mrtvých a stovky raněných. „Bylo potřeba udělat krok dál. Vědeckotechnická revoluce vyžadovala demokratizaci, pružnou společnost a zavádění nových technologií. Všichni v té době hledali nové ekonomické recepty. Vedení země došlo, že má k dispozici jenom suroviny a jednoduché materiály. Západ už – i přes určité potíže – zaváděl nové technologie, zvyšoval produktivitu práce, měl čím dál kvalitnější výrobky. My jsme je neměli a namísto toho jsme instalovali zastaralé výrobní linky. Vzdělané vrstvy ve společnosti, hlavně vědci, potřebovali víc kyslíku. Zůstalo ale jenom u slov,“ vzpomíná na stav sovětské ekonomiky šedesátých let tehdejší člen stranického vedení Stavropolského kraje a pozdější tvůrce sovětské pěrestrojky Michail Gorbačov. Tehdejší předseda sovětské Rady ministrů Alexej Kosygin se sice pokoušel prosadit některé hospodářské reformy, narážel ale na tvrdý odpor ostatních členů stranického vedení i dalších, kterým nehybný stav plánované sovětské ekonomiky vyhovoval. 

Živagovy děti

Uprostřed politických i ekonomických rozporů sovětských šedesátých let se ke slovu dere první poválečná generace. Jsou to potomci vojáků, kteří se po druhé světové válce vrátili domů a začali rodit děti. Ty v polovině šedesátých let pomalu dospívají. Je z nich mladá generace, nepoznamenaná válkou a plná chuti měnit věci kolem sebe. Je to pokrok v mezích totalitního státu, i přesto má nebývalou sílu. Sovětská společnost je v šedesátých letech na vrcholu sil. Muži se v průměru dožívají 68 let, nejvíc za celé sovětské období, od největších rivalů Američanů je dělí jen necelých 2,5 roku.

Srpen 1968 v ulicích
Srpen 1968 v ulicích

Velké části zlaté sovětské mládeže stačí jen formální distanc od staré doby. Nachází si nové zpěváky, filmové hvězdy i jiné oblíbence – balerínu Maju Pliseckou, fotbalistu Lva Jašina nebo komika Arkadije Rajkina. Sovětské ženy poprvé testují kalhotové kostýmy. V konzervativním sovětském prostředí je to revoluce, za kterou vás pořád nemusí pustit do restaurace. I přesto se první pokusy o ženskou emancipaci pomalu prosazují. V Moskvě a Petrohradě se na vlnáchottěpelipomalu rodí i tzv. „Živagovy děti“. Mladá liberální inteligence, která si po vzoru Pasternakova Doktora Živaga touží vybojovat zpět alespoň malý kus osobní svobody. Po desetiletích sovětského vymývání mozků má samozřejmě opatrnější cíle než její vrstevníci jinde. „Byli jsme mladí, nezkušení a vychovaní v sovětském systému. Neexistovala možnost vystoupit, brali jsme socialismus jako hotovou věc. Nás zajímaly jeho “nedokonalosti„. Proč se s lidmi zachází tak krutě? Proč se děje ta či ona nespravedlnost?,“ vzpomíná někdejší členka mladého neformálního hnutí Ljudmila Alexejevová. 

Souboj o minimální prostor svobody je ale tvrdý a neúprosný. Po násilném sesazení Chruščova z funkce předsedy KSSS a nástupu Leonida Brežněva v roce 1966 začíná vyděšený totalitní stát znovu utahovat šrouby. Prostor svobody ještě není úplně uzavřený. V časopise Moskva vychází – byť cenzurovaný - román Michaila Bulgakova Mistr a Markétka a mezi liberálními kruhy působí tichou senzaci. Návrat ke starým pořádkům je ale viditelný. Nový předseda KSSS Břežněv a jeho hlavní ideolog Michail Suslov obnovují stalinské termíny „generální sekretář“ a „politbyro“. Úvahy o rehabilitaci Stalina nabírají na síle. Brežněv je oproti Chruščovovi sečtělejší, miluje básníka Jesenina a potrpí si na výborně šité obleky. Je ale opatrný, nekonfliktní a slabý. Bojí se změn, otřesů a problémy nejlépe zašlapává do země nebo hodlá vysedět. Nenápadně se rodí brežněvovský zastoj, který bude totalitní sovětský stát provázet dalších 18 let.

Pro mladé Živagovy děti v něm není místo. Zjišťují to ale teprve postupně. Prvním výstražným výstřelem nového režimu je proces se spisovatelem Josifem Brodským (1964) a o rok později s jeho kolegy Andrejem Siňavským a Julijem Danielem. V zahraničí vydali pod pseudonymy kritické texty a doma přichází nemilosrdný trest. Zatčení, soud a pět, respektive sedm let vězení plus další roky vyhnanství. Zátahy proti liberální inteligenci nemají podporu jenom z konzervativního sovětského politbyra. Odrážejí i nálady velké části sovětské společnosti. Mnohým se stýská po tvrdé ruce a přehlednosti stalinského totalitního systému. Chruščovovské uvolnění berou jako chybu a slabost. Do redakcí sovětských časopisů (znovu) míří tisíce dopisů, které pro Daniela i Siňavského žádají trest smrti. 

Oba spisovatele na XXIII. sjezdu KSSS veřejně zostudí nositel Nobelovy ceny za literaturu Michail Šolochov. Tón jeho projevu naplno odráží obranu vystrašeného totalitního systému. „Příliš drahá je nám sovětská vlast, abychom dovolili na ní plivat a pomlouvat ji. Mnozí ještě vzdychají a stěžují si na údajnou nelidskost uloženého trestu. Jak by se asi zachovala vojenská jednotka, kdyby se v jejích řadách objevili zrádci? Vojáci moc dobře vědí, že humanismus je jen projevem slabosti. Kdyby ty zmetky soudili ve dvacátých letech, kdy ještě neplatily pevně stanovené zákony, ale lidé se řídili nadšeným revolučním duchem, tehdy by teprve viděli a dostali to, co si zaslouží. A oni ještě škemrají, jak je to celé nespravedlivé a nelidské.“ 

Generace ottěpeli se ale ještě nevzdává. Naopak – nachází sílu k nečekanému a v sovětských podmínkách nevídanému odporu. Na moskevském Puškinově náměstí se poprvé v sovětské historii na podporu uvězněných spisovatelů nesměle protestuje. Poprvé vznikají petice. Není to ještě skutečný disent, jen skupina lidí, kteří si nechtějí vzít malý zbytek čerstvě nabyté svobody. Zbytečná šikana, kontrola a nelidskost mnohých rozhodnutí – to jsou hlavní témata, která je pálí a která nejvíc vyčítají sovětskému režimu.

Invaze do Československa v srpnu 1968
Invaze do Československa v srpnu 1968

Pod sílícím tlakem režimu hledají oporu všude. Právě tady někde se rodí i propojení Živagovských dětí s Pražským jarem. Poté, co se vlna sovětské ottěpeli přelila do sovětských satelitů a do čela KSČ v lednu 1968 nastoupil Alexander Dubček, nabírají reformy v Československu na síle. Mladé liberální Rusy to zajímá a povzbuzuje. Dění v Praze berou jako zrcadlo. To, co se nedaří doma, se může povést alespoň v malém Československu a obloukem vrátit zpět. „Ta neobyčejná formulace – socialismus s lidskou tváří – to byla naprostá trefa do černého! Tak výstižné, tak blízké tomu, co jsme sami chtěli. Československo byla slovanská země, takže se to dalo dobře sledovat. Mnozí z nás uměli nebo se začali učit česky. Kupovali Rudé právo, Literární listy a další československé noviny, všechno četli a překládali. My jsme to pak tiskli na psacím stroji a v ruštině šířili dál. Byla po tom ohromná poptávka. (…) Věděli jsme, co se v Československu děje a napjatě jsme to sledovali. Nešlo jenom o Čechy a Slováky, ale taky o nás. Doufali jsme, že naše politbyro bude mít dostatek rozumu, aby nechalo malé Československo ten experiment u sebe provést. Brali jsme to tak, že když se povede, mohlo by se to postupně rozšířit na celý východní blok včetně Sovětského svazu. Klidně za deset, patnáct let, ale jednou by to přišlo. Proto jsme Čechům a Slovákům přáli, aby se jim to povedlo. Vkládali jsme do nich velké naděje, Československo jsme doslova milovali,“ popisuje intimní vztah liberální sovětské inteligence k dění v Československu Ljudmila Alexejevová. Na několik posledních měsíců před invazí se tak Pražské jaro dostává do hledáčku liberálních Rusů. Je to poslední závan naděje (možná spíš předtucha konce), po němž přichází hořké připomenutí, že „socialismus nemůže mít lidskou tvář.“ (Ljudmila Alexejevová).