„Bú,“ řeklo zlaté tele

Dvacetikoruna není tak veliká, aby rozházela žižkovského pepíka… Tak se zpívalo za hodně starých dob. Do jisté míry zábavní folklórní (jak je šlo vnímat do té doby, než se s nimi člověk setkal tak říkajíc z očí do očí, či lépe: pěst proti pěsti) periferní rebelové dávali najevo, že oni opovrhují penězi. Kde ty časy jsou…

Samuela Eto, fotbalistu z Kamerunu, možná taky nerozhází nějaká ta dvacka. Ale dvacet miliónů euro (což je v uvedených dvacetikorunách 490 miliónů) za rok, to už ho k zásadnímu rozhození přiměje. Vždyť mnohem významnější fotbalisté, jako třeba dosud nejlépe placený fotbalista světa Christiano Ronaldo, a dokonce současná modla všech, kdož mají fotbal rádi, Lionel Messi, dostávají mnohem méně než třicetiletý veterán, blížící se konci kariéry. Jeho dosavadní klub Inter Milán taky nepřijde zkrátka: za přestup dostane 27 miliónů euro. Bratru 660 miliónů korun. To všechno vyplatí Sulejman Kerimov, majitel klubu Anži Machačkala. Abyste se zorientovali, Machačkala je hlavní město Dagestánu, součásti Ruska. Anži hraje ruskou fotbalovou ligu. V tuto chvíli v ní zaujímá čtvrtou příčku. Ale Kerimov míří výš. Však je to také stoosmnáctý nejbohatší muž světa. Světa, v němž peníze znamenají všechno. Nejen v oblasti hry v míč kopaný. 

Všechno se měří penězi. Kdysi jsem také uvěřil, jako mnozí, že trh promění vše ke všeobecné spokojenosti. Bylo to snadné a také omluvitelné. Vždyť jsme byli znechuceni bolševickým ideologickým lhaním o tom, že jednou dostane každý přiděleno podle svých potřeb. Před očima jsme přitom měli nepřeberné množství důkazů, že je to nesmysl. Tak jsme se tedy do náruče trhu vrhli s vášní. Časem se ale ukázalo, že takové pojetí tržního hospodářství, jaké nás objalo, a hlavně způsob, jímž jsme s ním laškovali, mění onu „vše řešící neviditelnou ruku trhu“ v děsivý spár, který shrábne všechno. I duše. 

Fotbal
Fotbal

Lidstvo se během své historie dovolává lecčeho. Boha. Rozumu. Nyní Peněz. Není to nic nového. To jenom pošetilý člověk si stále myslí, že na něco převratného přichází. A ono to tu zpravidla už bylo, jak řekl moudrý rabi. Jedna píseň Voskovce a Wericha zpívá: „… čtěme bibli, tam to všechno je…“ A taky že ano. Třeba příběh o tom, jak jednou lidem řeklo zlaté tele: „Bú!“ a oni se z toho mohli nadšením pomátnout.

To bylo tak: kdysi vedl Hospodin Židy z Egypta do země zaslíbené. Jejich vůdce Mojžíš cestou vystoupil na horu Sinaj, aby od Boha převzal desatero přikázání. A protože podobné závažné jednání nešlo vyřídit jen tak ráz na ráz, zdržel se s Nejvyšším dlouho. A Izraelité mezitím přemluvili Mojžíšova bratra Arona, aby jim zhotovil jiného Boha. Nějakého pořádného, hmatatelného, ne nějakou duchovní morální chiméru. Něco, co uvidí, na co si budou moci sáhnout, co lze potěžkat… A Aron nařídil roztavit všechny zlaté předměty a ulít zlaté tele. A Židé, když viděli, jakého pěkného bůžka mají, začali se před ním klanět, mlátit hlavou do písku, všelijak se ponižovat, místo modliteb bučet po telecím. A pravý Bůh, nehmatný a neviditelný, leč mocnější než cokoliv, se rozzlobil hněvem opravdu božím. Za trest změnil přímý směr cesty židovského národa do končin zaslíbených. Zlatoteletníci se museli čtyřicet roků trmácet pouští, než dostanou rozum a pochopí, že v bučícím blýskavém hovádku to doopravdy není. 

Při představě, že trest, ekonomická, mravní, duchovní krize, který právě potrefil lidstvo pro jeho zbožňování zlatého telete a jeho oslavování všelijakými honosnými reji, včetně lidového obveselování v podobě fotbalu hraného nepředstavitelně placenými klauny, bude trvat čtyřicet let, jímá člověka hrůza. Ale kdo ví, možná jsme si to zasloužili. 

Eura a dolary
Eura a dolary

Ale jistá naděje by tu byla: nedávno jsem četl takovou zapadlou zprávu: kdesi v Kanadě nebo ve Spojených státech (odpusťte některé možné drobné nepřesnosti v té příhodě, už jsem detaily zapomněl) se hrál exhibiční hokejový zápas. Byly vylosovány vstupenky a ten, jehož číslo bylo vytaženo z osudí, měl o přestávce šanci vyhrát obnos, který v přepočtu činil přes osm set tisíc korun. Naděje ovšem byla malá, trefit ranou z velké vzdálenosti puk do nepatrné škvíry. A nastojte – nemožné se zdařilo! Jedenáctiletému klukovi. To bylo slávy! S tatínkem a se svým bratrem-dvojčetem vyzvedli peníze a z ničeho nic bohatší kráčeli domů. Druhý den tatínek s výhrou přišel za pořadateli a obnos vrátil. Prý se o tom doma večer poradili a nebylo by to fair. Vylosovaná vstupenka patřila totiž druhému bráškovi, ale ten v okamžiku soutěže byl na záchodě. Šel tedy střílet jeho bratr. „Domluvili jsme se s rodinou, že čest je víc než peníze,“ řekl ten muž a odkráčel. Zlaté tele se pokusilo na protest zabučet, ale jeho hrdlo, stažené bezmocným vztekem, nevydalo ani hlásku. 

Zdá se tedy, že penězi nejsme všichni poblázněni docela. Že jsou ještě výjimky. Třeba nás těch pár nepodlehnuvších ještě spasí. Jsme-li u biblických příběhů: deset spravedlivých by bylo stačilo, aby Bůh ušetřil Sodomu a Gomoru. Patříme-li na současný světa běh, měli bychom začít úzkostlivě počítat, kolik že z lidstva chybí na prostranství okolo zlatého telete a zaníceně nebučí…