Ochránci lidských práv a bojovníci za všelijakou rovnoprávnost, včetně té rasové, jsou v hluboké defenzívě. Sotva najít argumenty v době, kdy Romové napadají s mačetami hosty v lokálech a v přesile bijí své bílé spoluobčany. Před lety jsem udělal rozhovor s romským aktivistou Ivanem Veselým a v tom interview jsme jen tak okrajově naznačili, že by časem mohla vzniknout situace, kdy se vytvoří militantní cikánské skupiny, které se začnou ozbrojovat a útočit. Bylo to varování. Vysloužili jsme si tehdy oba trestní oznámení pro šíření poplašné zprávy. Ten dobrák, který to udání tenkrát podal, by se měl dnes omluvit.
Zatočte už s těmi cikány!
Tak dlouho se nikdo problémem nezabýval – a pokud ano, tak salónní hubou, rozdávající „hraběcí rady“ nebo naopak odpudivými nabídkami řešení, blížícímu se onomu, co nacisté nazvali tak příznačně a přízračně „konečné“ ---, až máme na krku ošklivý mazec. Ze skupiny problémové se časem stala kategorie obtížná, aby se nakonec změnila v seskupení nepřátelské. Sotva nalézt vzájemný mír, když už i příměří je, zdá se, nemožné.
Prohlašuji, že stále patřím mezi ty, kteří považují za obludnost zápalné láhve, vhazované v noci do oken bytů a domnívám se, že za něco takového se patří tvrdě trestat. Zvlášť, když se nakonec skoro vždy ukáže, že lynčující „hrdinové“ si jako oběti vybrali lidi, žijící s okolím v nijak komplikovaném vztahu. (Čímž neříkám, že by ti konkrétní, kteří vytvářejí složité mezilidské vztahy, měli být upalováni… Ku-Klux-Klan je odporný a nepřijatelný symbol a příklad.) Právě tak ovšem už dlouho žádám ty, kteří ve jménu „tolerantní všelidskosti“ kritizují své spoluobčany, že jsou vůči Romům xenofobní, aby velice pečlivě ohledávali tuto „xenofobii“; jak snadné za ní nalézt zoufalství. Žít někde v blízkosti či zcela uvnitř cikánského ghetta, to je nad lidské síly. I pro mnohé romské rodiny.
Ono brutální a vyčůrané sestěhovávání Romů do jednoho místa je lumpárna. Mazaní obchodníci s nemovitostmi vykupují jednotlivé domy, osídlené cikánskými rody, platí za ně pakatel, a pak z baráků dělají atraktivní bydlení. K tomu ovšem potřebují, aby „cikáni táhli“, tedy různými způsoby Romy vystěhují a nabídnou jim jako náhradu už dávno vytipované neatraktivní místo, které se tak mění v enklávu, která se vzhledem k tomu, jaký sociální a psychologický tlak na své obyvatele vytváří, dříve či později stane postrachem okolí.
Můžeme tisíckrát hledat příčiny a důvody vykořeněnosti podstatné části zdejších Romů, vždycky už to bude v současné době pozdě. Ten džbán je rozbitý. A zda slepitelný. Na jedné straně zoufalí Romové, kteří životu kolem sebe nerozumějí, cítí se občas zahnaní do kouta, žijí v přesvědčení, že bílým Čechům je třeba z principu nevěřit a podvést je, jak to jde (nyní už také, jak vidíme – terorizovat je, jak je možné), na straně druhé zoufalí jejich sousedé, kteří se cítí ohroženi čím dál tím více nejen na majetku, ale i na životě. A mezi kovadlinou a kladivem se zmítají ti cikáni, kteří chtějí žít zcela normálně, byť po svém, ale ani jedna z těch stran už jim to nedokáže umožnit. Ta první proto, že je všemi způsoby strhává s sebou, ta druhá tím, že začíná přistupovat na rasovou rétoriku extrémních bělokožců – už nerozlišuje. „Zatočte se všemi těmi cikány!“ volá.
Stav je to zoufalý. A nabídnout nějaké řešení zdá se být v nedohlednu. Ať se udělá cokoliv, bude to špatně. Alespoň jedni či druzí si to tak budou vykládat. Pravděpodobně obojí zúčastnění. Asi bude potřeba, bohužel, přitvrdit. Jak proti jakýmkoliv náznakům rasové nesnášenlivosti, lynče a „spravedlnosti ulice“, tak proti všemu, co nesouhlas s podobnými metodami zneužívá a schovává svoje darebáctví za akty, způsobené rasismem, či dokonce za obranu proti němu.