Zatočte už s těmi cikány!

Ochránci lidských práv a bojovníci za všelijakou rovnoprávnost, včetně té rasové, jsou v hluboké defenzívě. Sotva najít argumenty v době, kdy Romové napadají s mačetami hosty v lokálech a v přesile bijí své bílé spoluobčany. Před lety jsem udělal rozhovor s romským aktivistou Ivanem Veselým a v tom interview jsme jen tak okrajově naznačili, že by časem mohla vzniknout situace, kdy se vytvoří militantní cikánské skupiny, které se začnou ozbrojovat a útočit. Bylo to varování. Vysloužili jsme si tehdy oba trestní oznámení pro šíření poplašné zprávy. Ten dobrák, který to udání tenkrát podal, by se měl dnes omluvit.

Tak dlouho se nikdo problémem nezabýval – a pokud ano, tak salónní hubou, rozdávající „hraběcí rady“ nebo naopak odpudivými nabídkami řešení, blížícímu se onomu, co nacisté nazvali tak příznačně a přízračně „konečné“ ---, až máme na krku ošklivý mazec. Ze skupiny problémové se časem stala kategorie obtížná, aby se nakonec změnila v seskupení nepřátelské. Sotva nalézt vzájemný mír, když už i příměří je, zdá se, nemožné.

Prohlašuji, že stále patřím mezi ty, kteří považují za obludnost zápalné láhve, vhazované v noci do oken bytů a domnívám se, že za něco takového se patří tvrdě trestat. Zvlášť, když se nakonec skoro vždy ukáže, že lynčující „hrdinové“ si jako oběti vybrali lidi, žijící s okolím v nijak komplikovaném vztahu. (Čímž neříkám, že by ti konkrétní, kteří vytvářejí složité mezilidské vztahy, měli být upalováni… Ku-Klux-Klan je odporný a nepřijatelný symbol a příklad.) Právě tak ovšem už dlouho žádám ty, kteří ve jménu „tolerantní všelidskosti“ kritizují své spoluobčany, že jsou vůči Romům xenofobní, aby velice pečlivě ohledávali tuto „xenofobii“; jak snadné za ní nalézt zoufalství. Žít někde v blízkosti či zcela uvnitř cikánského ghetta, to je nad lidské síly. I pro mnohé romské rodiny.

Romové
Romové

Ono brutální a vyčůrané sestěhovávání Romů do jednoho místa je lumpárna. Mazaní obchodníci s nemovitostmi vykupují jednotlivé domy, osídlené cikánskými rody, platí za ně pakatel, a pak z baráků dělají atraktivní bydlení. K tomu ovšem potřebují, aby „cikáni táhli“, tedy různými způsoby Romy vystěhují a nabídnou jim jako náhradu už dávno vytipované neatraktivní místo, které se tak mění v enklávu, která se vzhledem k tomu, jaký sociální a psychologický tlak na své obyvatele vytváří, dříve či později stane postrachem okolí.

Můžeme tisíckrát hledat příčiny a důvody vykořeněnosti podstatné části zdejších Romů, vždycky už to bude v současné době pozdě. Ten džbán je rozbitý. A zda slepitelný. Na jedné straně zoufalí Romové, kteří životu kolem sebe nerozumějí, cítí se občas zahnaní do kouta, žijí v přesvědčení, že bílým Čechům je třeba z principu nevěřit a podvést je, jak to jde (nyní už také, jak vidíme – terorizovat je, jak je možné), na straně druhé zoufalí jejich sousedé, kteří se cítí ohroženi čím dál tím více nejen na majetku, ale i na životě. A mezi kovadlinou a kladivem se zmítají ti cikáni, kteří chtějí žít zcela normálně, byť po svém, ale ani jedna z těch stran už jim to nedokáže umožnit. Ta první proto, že je všemi způsoby strhává s sebou, ta druhá tím, že začíná přistupovat na rasovou rétoriku extrémních bělokožců – už nerozlišuje. „Zatočte se všemi těmi cikány!“ volá.

Stav je to zoufalý. A nabídnout nějaké řešení zdá se být v nedohlednu. Ať se udělá cokoliv, bude to špatně. Alespoň jedni či druzí si to tak budou vykládat. Pravděpodobně obojí zúčastnění. Asi bude potřeba, bohužel, přitvrdit. Jak proti jakýmkoliv náznakům rasové nesnášenlivosti, lynče a „spravedlnosti ulice“, tak proti všemu, co nesouhlas s podobnými metodami zneužívá a schovává svoje darebáctví za akty, způsobené rasismem, či dokonce za obranu proti němu.