Doslova a bez komentáře

Místo obvyklého komentáře nabízím dnes do blogů doslovný přepis rozhovorů natočených na dvou romských tábořišťích v centrální Francii, v kraji Auvergne, poblíž města Clermont-Ferrand. V této podobě jsou možná autentičtějším svědectvím o životních podmínkách romského etnika ve Francii a trochu i o míře péče, kterou romské otázce věnují francouzské úřady, než jak se mi dosud dařilo ukázat v předchozích příspěvcích do blogů věnovaných této tématice.

Tábořiště Cratère
(nachází se poměrně vysoko v sopečném pohoří Massif Central. Proto ten název: kráter)

S prvními otázkami  se obracím na správcovou tábořiště, paní Vidalovou (na fotografii výše žena v modrém svetru):

Kdo dal tohle tábořiště postavit?
No, zdejší radnice.
Takže to financovala obec?
Ano, s participací Generální rady (česky, přibližně: okresní rady)
A vy, paní, jste z občanského sdružení?
Ne. Jsem zaměstnankyně obce.
To správcování tohoto tábořiště je vaše jediné zaměstnání?
Dělám správcovou tady a ještě ve Volvicu. To je další podobné tábořiště.
Jaké tu máte nejhorší problémy?
Nejhorší problémy? Myslím, že nejhorší je urovnávat jejich vzájemné spory.
Žije tu hodně rodin?
No, tady zrovna se všichni navzájem dobře znají. Ale ve Volvicu je každá rodina odjinud. A dost často mezi sebou mají spory.
V tábořišti Maréchal mi vyprávěli, že jsou mezi sebou všichni bratranci, tedy že jsou příbuzní…
Ano bývá to tak, že jsou to příbuzní.
A tady to tak není?
(Reaguje obyvatel tábořiště)
Ale je. Tady jsme taky všichni jedna rodina.
Reportér k dětem:
Máte daleko do školy? A chodíte do školy?
Ne, škola není moc daleko. Chodíme do školy. Tady blízko do vsi.
Ke správcové tábořiště:
Jsou tu rodiče, kteří nechtějí posílat děti do školy?
Jsou.
A proč je tam nechtějí posílat?
Po rozpačité pauze:… Mají strach.
Než aby je poslali do vesnice, radši je nechají doma bez školy?. Z čeho mají strach?
Nechtějí nechat děti bez dohledu… Po pauze: Víte, to je složité…
Obyvatelé tábořiště utvořili hlouček kolem reportéra. Mluví jeden přes druhého:
-My jsme také nechodili do školy…
-No jo, ale některé děti odsud chodí do školy každý den…
-Moje děti nevynechají ani jednou. Musejí se naučit číst a psát, aby pak mohly někde pracovat…
-Já je o tu možnost nepřipravím, už proto, že moje generace takovou možnost nedostala…
Takže to považujete za důležité posílat děti do školy?
Ano pro moje děti to je hodně důležité. Pro jejich budoucnost.
Ke správcové:
Do tábořiště přijímáte každou rodinu, která o to projeví zájem? Nebo se jich sem hodně nedostane? Kvůli tomu, že už pro ně není místo…
Pro všechny rozhodně není místo. Ti, co se tu mohli usídlit, měli štěstí. Hodně jich zůstalo mimo.
A jak se dělá výběr? Podle jakých kritérií?
S trochou váhání: Vybírá je starosta. Myslím, že podle toho, jak dlouho už se zdržují v obci, jestli jejich děti tu chodí do školy a jestli by se chtěli v takovém tábořišti usídlit. Stejně ale je tu místo jen pro sedm rodin. Je to tu malé.
Jaký je tohle okres…?
Puy-de-Dôme
Otázka k paní Colettové z Krajského úřadu v Clermont-Ferrand:
Kolik takových tábořišť je v okrese Puy-de-Dôme?
Do dnešního dne jsme otevřeli šestnáct takovýchto tábořišť.
Je to tak, že jejich zřízení financovala obec nebo okresní úřad?
Ano, z peněz tak zvaného okresního plánu. Na území okresu bylo už založeno 24 tábořit,  z toho 16  už bylo otevřeno, tedy fungují.
A ten počet pokrývá potřeby ubytování či táboření kočujících lidí?
Ne, rozhodně nepokrývá. Nestačí to. Někteří mají karavany postaveny na vlastních pozemcích, nebo na pozemcích svých příbuzných.
Možná to budete umět odhadnout. Jaké procento kočujících dokáže okres takto uspokojit? A kolik přibližně je těch, na které se v tábořištích nedostává místo? Je těch neuspokojených většina?
Ne, to není. Až otevřeme všechna tábořiště, myslím, že neuspokojených zájemců bude jen docela malý počet.
Otázka na správcovou tábořiště:
Obec je tedy dokáže ubytovat. Věnuje jim krom toho ještě nějakou jinou péči? Organizuje například školní docházku dětí? Učíte něčemu lidi, kteří se u vás utáboří? Vzdělávají se tu nějak?
Ano. Ale tomu se nevěnuji já, ale občanská sdružení. Zejména pojízdné školy. A taky školky. S těmi jezdí studenti-dobrovolníci: jezdí se skříňovým náklaďáčkem. Učí ty úplně nejmenší zvykat si na školní prostředí a na školní návyky. A pak je tu „Zelená myš“. To je zase jiné sdružení, které učí dospělé praktickým návykům a všemu tomu, co by každý občan měl znát.
Ke správcové tábořiště: Všechny správce těchto tábořišť platí radnice? A kolik jich zaměstnává?
Správci jsou zaměstnanci obcí… Nevím, kolik nás je. Ale myslím, že jsou na všech tábořištích.
A co dobrovolní pracovníci? Ti, co jsou ve „sdruženích“. Je jich dostatek?
Ano. Těch sdružení je řada a jsou různá: například pečují o to, aby si rodina po přistěhování k nám zvykla na tenhle způsob táboření, který je mnohem civilizovanější, než jaký znali od dřívějška (tedy z romských „divokých“ tábořišť). Aby se všichni naučili používat ta (sociální a hygienická) zařízení, která tu mají k dispozici.
(Poznámka reportéra: Na francouzských legálních romských tábořištích, velice podobných karavan-kempingům slušné úrovně, jsem viděl, že každé dvě rodiny mají dohromady zděnou „buňku“ s kuchyní, prádelnou, koupelnou, záchodem a příslušným vybavením těchto služeb.)
Co se týče zdravotní péče, organizuje se nějak? Například zdravotní prohlídky?
Ne, to je na nich. Chodí k doktorovi, když to potřebují.

Ženy z tábořiště Cratère
Ženy z tábořiště Cratère

Rozhovor s dětmi a mládeží v tábořišti Maréchal u města Riom, kraj Auvergne

Chodíte do školy? Kolik vás je ve třídě?
(Místo odpovědí zatím rozpačité mlčení)…
Tady žijete v karavanech…?
Jo, a je to fajn.
A to jezdíte také pryč?
Jo. V létě… Vlastně jen o prázdninách… Jako ostatní Francouzi.
A kam jezdíte?
No, k moři. Jako každý.
Tam pro vás jsou taky taková tábořiště jako tady?
Jo.
Takže, když tam přijedete, najdete tam to, na co jste zvyklí odsud?
(Výrostci a děti se začnou mezi sebou dohadovat, zda ano či ne. Další plynulý rozhovor s touto skupinou už se mi nedaří. Nerozumějí mému příliš učesanému slovníku a mé příliš spisovné výslovnosti. Moje francouzština je pro ně cizí. Jejich pro mě taky. Lákám k sobě jinou o něco starší skupinu)
No, pojďte sem!
(Když přistrkají jeden druhého před kameru, představím sebe i Českou televizi, což jim moc neříká. Vysvětlím, o co mi jde a trochu i jak žijí Romové u nás. Teprve po pár minutách se ptám:)
Chodíte do školy?
Většina odpovídá posunky, že ne. Jeden říká: Už ne
A máte práci?
Mlčení.
Oni vás nechtějí přijmout do práce?
Mlčky přitakají.
Co byste dělali, kdyby to šlo?
Sběr železa.
Zatím tedy žijete u rodičů…
Tady kámoš se už bude ženit!
A vaši rodiče pracují?
Opět rozpačité mlčení, z kterého nejsem moudrý.
Dobrá, když nepracujete, co děláte?
Já si dělám řidičák.
Tatínek zaplatil autoškolu?
Jo, 120 eur.
Takže vaši rodiče dost vydělávají… Máte všichni z čeho žít…
Bez odpovědi.
A ten řidičák, kdy ho budete mít?
Nevím.
Jedno z děvčat odpovídá za rozpačitého chlapce: Brzy
Už jste řídil auto?
Ano.
Kde?
Na silnici.
Obracím se na skupinku starších výrostků:
A vy, chlapci, máte práci?
Máme. Sběr.
Sběr kovového šrotu? A dá se na tom vydělat? Je ho tady dost?
Pro všechny ne. Teď je krize.
To chodíte dům od domu?
Se smíchem: Ne. Do továren.
A tam vás pustí?
Na to máme papír.
A ty továrny jsou v Riomu?
Všude tady kolem.
To tam jedete s vozíkem?
Se smíchem: Kdepak! S náklaďáčkem.
Kameraman Toník vnáší do stísněné atmosféry nechtěně něco málo humoru:
Hele, neuděláme už ten rozhovor?
Tondo, už ho dávno dělám! Bez mikroportu! Nebudu tady kluky přece znervózňovat. (Kamera i ruchový mikrofon na kameře pořád jely, mně to stačilo. Teď když se chce kameraman přiblížit a točit je zblízka, kluci utíkají).
Toník: Proč utíkají?
Ptám se na to těch, co zůstali:
Mají strach.
Z čeho?
Z kamery.
Pojďte zpátky, kluci! Já už dělal tady ve Francii víc takovýchhle rozhovorů s Romy. (vidím, že nechápou)… prostě s cikány. A nepamatuji se, že by utíkali. (Vypočítávám, kde to bylo… A vysvětluji, zvědav na jejich reakci:) 
U nás se jim všem řiká Romové. A co vy? Jste Romové nebo Manuši, nebo Sinti?… Tziganes?
My jsme Manouches.
To není stejné?
Je.
Není. (Odpovědi se liší, právě tak jako pokusy o vysvětlení rozdílů)
Je to jiný parlament…
Jsou to dvě různé rodiny.
A jak mezi sebou mluvíte?
Cikánsky.
Ale písmo máme s těmi druhými stejné.
Ne, jiné.
Ale jdi! Jenom mluvíme jinak.
Kolik rodin je tady na tomhle tábořišti?
(Dalo by se to snadno spočítat, ale nevědí, nejspíš proto, že rodiny jsou spřízněné, takže jsou v rozpacích. Nevědí, jak uchopit pojem „rodina“.)
A jste příbuzní?
(Úsměvy i smích) My jsme všichni bratranci.
Takže jste příbuzní. Nebo si tak jen říkáte?
Ne, jsme příbuzní.

Přijíždí ambulantní "školička"
Přijíždí ambulantní „školička“

Jiné téma: život v karavanech:
Bydleli byste radši v bytech?
No, my chceme mít také kousek nějakého pozemku. A na něm je pak lepší karavan.
Ale karavany, to je dobré pro kočovníky. A vy už jste tady usazení. Tak proč tedy žijete v „domečcích“ na kolech?
Protože na zděné domy bychom si nikdy nevydělali. To je drahé. A my to máme s vyděláváním těžké. Neseženem práci.
Hraje tu roli také to, že tady jste mezi sebou? Že nežijete pohromadě s těmi… druhými lidmi? (Nesmím říct s Francouzi. Oni jsou podle zákona podle společenských norem slušnosti také Francouzi.)
To ani ne.

Jen na vysvětlenou: Francie zachovala tradici romského kočování. Ponechala Romům svobodu stěhovat se z místa na místo. Vybudování tábořišť při městech nad pět tisíc obyvatel byl z tohoto hlediska nejen bohulibý, ale i strategický počin. Romové, pro které se ve Francii striktně užívá etnicky neutrální pojmenování „kočující lidé“, mají tak zachovánu svou nezadatelnou svobodu, na druhé straně místním úřadům umožňuje existence tábořišť držet romskou populaci za hranicemi měst. Starostové si tak snáz zajišťují znovuzvolení, protože ani ve Francii není těsné soužití většinové populace s romskou menšinou úplně bezproblémové. Legální tábořiště budovaná zejména při městech nad pěti tisíc obyvatel (ale i u menších obcí) jsou – pokud jsem je viděl – velice komfortní, ale dosud značný počet francouzských Romů – podle některých odhadů víc než dvě stě tisíc – žije dodnes v nelegálních, „divokých“, tábořištích.

Romské děti
Romské děti

A ještě jeden detail: Když Francouz řekne Rom, myslí většinou zahraničního Roma. Na rozdíl od naší zvyklosti mluvit o lidech z různých kmenů cikánského etnika jako o Romech, Francouzi jednotlivé kmeny rozeznávají. Ale když nejde v hovoru nutně o přesné určení etnika, nazývají francouzské občany cikánského původu téměř bezvýhradně a striktně „gens de voyage“, kočovníci.