Věčné čekání na první pogrom

A pak že je situace na Šluknovsku katastrofální. Díky cvičené policii zatím žádné pogromy, jsme přece kulturní lidé. I místo známého „Cikáni do plynu“, které všichni odsoudí jako nepřípustné nacistické burcování, se křičelo „Cikáni do práce“, s čímž přece každý „slušný člověk“ musí souhlasit. Práce je základem socializačního řetězce, tvrdili politici ve všech režimech, ať už se mu říkalo kapitalistický, nebo socialistický. „Naučte Cikány pracovat, a bude pokoj,“ říkalo se za komunistů. A totéž znělo za Hitlera, za Tisa.

Kdo pracuje, nedělá lumpárny 

Právě pohnuté historické souvislosti jsou etickou brzdou všech jednoduchých a rychlých řešení. Platí to i o práci. Kdo nabídne lidem z ghetta práci v regionu, kde práce obecně není? A kdo zaměstná nevzdělané lidi, kteří třeba nikdy nepracovali? Nota bene Romy?

S „pracovní terapií“ sociálních problémů je to vždy složité. Všichni sice intuitivně vědí, že právě tohle pomůže, protože kdo pracuje, nemá čas na lumpárny. Ale jen málokde jsou obec či stát schopny vymyslet způsob, jak přesvědčit lidi, aby pracovat mohli a chtěli. Ještě obtížnější je to v romských komunitách, které mají k práci kulturně úplně jiný vztah než většinová společnost. Zejména pak v prostředí ghetta, propojeného lichvou a drogami, kde jeden utvrzuje druhého v tom, že je oběť systému bílých a nemá jinou možnost obrany než porážet gádža víceméně viditelným okrádáním.

Mezi ekonomicky aktivními Romy je podle statistik jen dvacet šest procent těch, kteří mají stálou práci. Ostatní byli bez práce alespoň jednou, třicet pět procent těchto lidí přišlo o práci více než dvakrát. A naprostá většina z nich je koncentrována v místech, kterým se eufemisticky přezdívá vyloučené lokality. Opravdu se v této zemi někdo dlouhodobě snaží naplnit heslo, které křičeli demonstranti ve Šluknovském výběžku?

Podle obecné pravdy „slušného českého člověka“ je nezaměstnanost Romů způsobená tím, že nechtějí pracovat. Mnoho studií ale dokazuje, že i ti, co chtějí, práci prostě neseženou, buď proto, že mají nulové vzdělání, anebo proto, že jim ji nikdo kvůli příslušnosti k romskému etniku nechce dát. Kolik z těch, kteří křičeli, že Romové mají pracovat, by se okamžitě nezeptalo: „A vy byste Roma zaměstnal?“ 

Peníze pro Romy volby nevyhrají

Minimálně deset let se tvrdí, že víme, jak z tohoto začarovaného kruhu nezaměstnanosti ven: uměle nesestěhovávat a pak vzdělání, vzdělání a práce, kterou nevzdělaným Romům v problémových oblastech dají buď obce, nebo romští podnikatelé. Minimálně stejně dlouho ale děláme vše pro to, aby se tak nedělo. Ghett přibývá.

Sociálně znevýhodněné děti upadly na ministerstvu školství v nemilost, minimálně nikdo vážně nerozvíjí koncept jejich integrace do běžných tříd, o finančních investicích ani nemluvě. S etnicky podbarvenými bariérami na pracovním trhu nikdo systematicky nebojuje, motivace k práci ani počet pracovních míst neroste. A co naopak jde? Vznikne-li krize, umíme do problémových oblastí rychle poslat policisty a politici zase umí slíbit, že peníze na bezpečnostní opatření proti nepřizpůsobivým určitě budou…

Rozumné soužití menšiny s většinou – i to je nakonec práce. Jenže v Česku se do ní nikomu moc nechce, zejména proto, že je politicky nevděčná. Na slibu, že do lepšího soužití Romů a jiných sociálně znevýhodněných lidí většinou stát investuje desítky miliard korun z výběru daní, těžko někdo vyhraje volby. Slib růstu osobního spotřebního blahobytu má bohužel přednost před sociální soudržností. A tak raději dál konzumně porosteme a u plného stolu budeme čekat na první skutečný pogrom…

(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)

Vydáno pod