Rej tajemníků a česká výjimka

Nekončící série žabomyších vládních bitev (zpravidla mezi TOP 09 a zbytkem koalice) pokračuje sporem o státního tajemníka pro EU. Když vláda proti vůli TOP 09 prosadila zřízení funkce unijního tajemníka, rozlítil se Karel Schwarzenberg natolik, že pohrozil vládě koaličním smírčím řízením. Když nepochodil s názorem, že šlo o „porušení koaliční smlouvy“, vtipně si jmenoval svého vlastního (už druhého, úplně stejně se nazývajícího) státního tajemníka pro EU. Jak připustil, za jmenováním tohoto (truc)tajemníka byl vtíravý pocit, že by „zadními dvířky“ mohlo vzniknout nové ministerstvo pro evropské záležitosti.

Takovou instituci jsme ovšem už měli, jmenovala se Útvar pro evropské záležitosti na úřadu vlády, a v jejím čele se od ledna 2007 do července 2010 vystřídali tři ministři bez portfeje (Alexandr Vondra, Štefan Füle a Juraj Chmel). Ministerstvo pro evropské záležitosti v současnosti má devět států EU, ale nikde není kolem evropských záležitostí taková hysterie jako u nás. Zatímco premiér Petr Nečas je přesvědčen, že koordinovat evropskou politiku musí útvar podřízený šéfovi kabinetu - už kvůli tomu, že ve vládě se připravují také témata, jež nejsou v působnosti „zamini“ (ekonomická, zemědělská apod.), Schwarzenberg tvrdí, že nevidí „jediný rozumný důvod“, proč by on „měl postupovat pravomoci ministerstva zahraničí úřadu vlády“. Podle programového prohlášení vlády za koordinaci zahraniční politiky zodpovídá premiér, říká Nečas. „Koaliční smlouva jasně říká, že koordinátorem evropské politiky je předseda vlády a má k tomu k dispozici vlastní aparát. Nemůže tedy docházet ke křížení kompetencí,“ dodává premiér. Nicméně podle Schwarzenberga jmenování dalšího tajemníka prý nebyl „žádný šprajc“. Jeho státní tajemník jej bude zastupovat navenek – v Bruselu i v zahraničí, kdežto státní tajemník vlády bude doma pouze chystat interní podklady z různých rezortů. Tím by měl být rej tajemníků vysvětlen, zbývá jen otázka, jaké názory bude státní tajemník ministra v Bruselu prezentovat, když mu vládní státní tajemník naservíruje podklady, které knížeti nebudou po chuti. 

Premiér Petr Nečas
Premiér Petr Nečas

Chaos kolem dohadování o zahraničních kompetencích je pouze pokračováním starších sporů o koncepci české zahraniční politiky. Už s jejím prvním návrhem Schwarzenberg ve vládě narazil. Kritikou nešetřil premiér Nečas ani ministr obrany Vondra. Tón celého dokumentu byl podle nich „příliš proevropský“ a nevyvážený ve vztahu země k EU a NATO. Připojil se i prezident Klaus, jemuž v textu chyběla zmínka o „evidentní krizi evropské integrace“. Nebyla tam ale „ani zmíněna potřeba dotáhnout do konce vyvázání z Evropské listiny základních práv a svobod, která je součástí Lisabonské smlouvy,“ připomněl Vondra. A právě tato výjimka, kterou před dvěma roky prosadil Václav Klaus, je zřejmě tím hlavním důvodem, proč je teď tak vehementní zájem o to, kdo bude prezentovat české stanovisko. Blíží se totiž hlasování o přijetí Chorvatska za nového člena EU, přičemž má být schválena i výjimka pro Česko, mimochodem stejná, jakou si už dříve vyjednaly Británie a Polsko. Takové hlasování vyplývá z dohody sedmadvacítky, že Klausovu výjimku členské parlamenty oficiálně odsouhlasí, až budou schvalovat nejbližší změnu primárního práva Unie, neboli rozšíření EU o Chorvatsko. Existuje však i varianta (prosazovaná odpůrci výjimky), že o výjimce se bude hlasovat samostatně, aby při jejím případném zamítnutí nezůstalo Chorvatsko před branami unie.

Nejslyšitelnějším Klausovým argumentem proti evropské listině byla sporadická možnost prolomení Benešových dekretů. Teď po bezmála dvou letech v režimu Lisabonské smlouvy, kdy se zásadní sudetoněmecké nároky vůči Česku neobjevily, prosazuje samostatné hlasování o výjimce především levicová opozice a nevylučuje ho ani kníže Schwarzenberg momentálně shánějící i levicové a populistické body. Ten si dokonce nechal vypracovat analýzu, která tvrdí, že hlasování nelze sloučit, protože se jedná o rozdílné záležitosti. Naproti tomu premiér Nečas argumentuje koaliční smlouvou, do níž bylo dotažení výjimky zahrnuto, a trvá na kontinuitě české zahraniční politiky. „Výjimkou se cítíme vázáni, je naší povinností ji prosazovat, protože ji na celoevropské úrovni vyjednala česká vláda a byla schválena Evropskou radou,“ připomíná Nečas a dodává: „Jsme právně zavázáni výjimku prosazovat, je to právní závazek na celoevropské úrovni“.

Karel Schwarzenberg
Karel Schwarzenberg

Zbývá si připomenout, že obava z nároků sudetských Němců není zdaleka tak aktuální, jako některé jiné aspekty evropské listiny. Především je zhola zbytečné nahrazovat či doplňovat naši Listinu základních práv a svobod (nedílnou součást Ústavy ČR), která obsahuje naprostou většinu mezinárodně uznaných práv a svobod, jakoukoliv další listinou podobného charakteru. Na nedostatky v české listině si za devatenáct let od jejího vzniku nikdo nestěžoval a z právního hlediska je považována za zcela dostatečnou. Vymýšlení nových sociálních práv či naddimenzování práv zavedených a osvědčených není známkou sociálního pokroku, ale rozbředlosti a úpadku právního řádu. Tak například některá kolektivní práva obsažená v evropské listině, která nadměrně posilují moc odborářů zasahovat do řízení firem a omezovat tak svobodu podnikání, jsou na českém trhu práce zřetelně nadbytečná a z hlediska volné soutěže škodlivá. Ostatně Poláci a Britové také velmi dobře vědí, proč evropskou listinu odmítli. Neměli bychom dělat, že si nepamatujeme, proč ji nechceme my.