Matka nebo poslušná děvečka trhu práce?

Dostal se mi do ruky text, který potvrzuje, že česká „mlčící většina“ nemlčí a mlčet nebude. Autor blogu na iDnes Radim Ucháč píše: „Začalo mi lézt krkem mlčení k socialistickému vyhazování nám odebraných peněz a vnucování státních služeb pro vlastní děti. A když nechcete, šup – přijde trest. My například máme šest dětí, tedy přesněji připravujeme státu šest daňových poplatníků, a tak jsme si za posledních 14 let vysloužili od státu flastr cca 650 tisíc Kč. Neuvěřitelné? Ne, suchá realita…“ Autor – šéf občanského sdružení Hnutí pro život ČR – pokračuje: „…Jen Ministerstvo školství měsíčně přerozděluje (školkám) na každé dítě 3 011 Kč. Rodina, která si nenechá vnutit státní péči o dítě, je tak za tři roky v podstatě trestána částkou 108 tisíc Kč…“

Konsekventně, jak se na otce početné rodiny a občanského aktivistu sluší, následuje petice na ministra školství, žádající o proplácení oněch více než tří tisíc korun nikoliv mateřským školám jako dosud, ale přímo rodičům jako předškolní stipendium. Petici za „skutečně svobodnou předškolní výchovu“ podepsalo za prvních osmačtyřicet hodin na šest stovek občanů. Chápu jejich rozhořčení nad přetrvávajícím reliktem kolektivistické péče o děti, která pod záminkou emancipace ženy naháněla předškolní děti za komunismu do objektů, leckdy připomínajících hromadné ustájení. Sám jsem coby předškolní dítko v takovém zařízení strávil bohudík jen asi týden, ale vzpomínka mi zůstala nehynoucí. Rodiče, kterým to není jedno, si také myslí, že právo na výchovu i předškolní vzdělávání mají především oni a ne stát, který rodiny s dětmi především škrtí daněmi. Stát by měl být k rodinám alespoň neutrální, místo toho však na principu „více státu, méně rodiny“ podporuje nezodpovědnost (u rodičů „na hromádce“ i vypočítavost) a provádí vyloženě antirodinnou daňovou politiku.

Školka
Školka

V současnosti už k nám podobné sociální experimenty nepřicházejí z východu – z Moskvy, nýbrž ze západu – z Berlína, Bruselu apod. Je to zvláště německá vláda, která v rodinné politice prosazuje radikální „změnu paradigmatu“. Jejím cílem není vytvoření lepších podmínek pro nerušenou výchovu dětí v rodinách, ale podpora enormního nárůstu míst v zařízeních denní péče o děti. Jde o úplný odvrat od tradičního vzorce rodiny s mužem živitelem a matkou vychovatelkou. Matka je v „nové rodinné politice“ tlačena do „kontinuálního pracovního poměru“, údajně proto, aby nedocházelo k „dekvalifikaci a znehodnocování lidského potenciálu“. Má se tak dospět k tzv. produktivistickému modelu, v němž se z rodiny stane poslušná děvečka trhu práce. Jako podpůrný argument uvádí současná ministryně pro rodinu Ursula von der Leyen další nehoráznost: matky prý „frustrovaně sedí doma“, nemají ke svému dítěti vztah, nechávají ho sledovat televizi a cpát se sladkostmi.

Ursula von der Leyenová
Ursula von der Leyenová

Podle německé Zprávy o dětech a mládeži prý „již kojenci prahnou po jisté autonomii, chtějí se od matky vzdalovat a mít příležitost čerpat nové poznatky o okolí“. Aby se „frustrované“ matky po porodu co nejrychleji vrátily do pracovního procesu prosazuje vládní šéfekonom Bert Rürup odstranění dvouletého rodičovského příspěvku a jeho nahrazení dvanáctiměsíční náhradou platu. Spolu s exministryní pro rodinu Renate Schmidt chtějí na pozitivní vývoj západního Německa roubovat „pozitivní prvky“ bývalé NDR – čímž je míněn nadbytek míst v zařízeních pro předškolní děti – dědictví po východoněmeckém režimu. Tak má být v celém Německu dosaženo desetinásobného(!) zvýšení počtu míst v předškolních zařízeních pro děti do tří let. Ze 4% míst pro tyto děti v r. 2002 má dojít do r. 2013 k nárůstu na 55%, zatímco oprávněně kritizovaná strategie EU doporučuje „jen“ 35%. Tak má v Německu dojít ke zřetelnému nadřazení zaměstnanosti matek nad výchovu jejich vlastních dětí, přičemž rodiče, kteří se tomuto trendu nepřizpůsobí, zjevně nemohou čekat od státu žádnou shovívavost. Tak také – via východní skanzen a západní diktát trhu – pašují berlínští byrokraté marxleninskou stát(d)ní péči o nejmenší děti znovu do evropského prostoru.

Nenamlouvejme si, že situace v Česku je o mnoho lepší. Je pravda, že v současné době existuje zvýšená poptávka po místech ve školkách. Má to ovšem dva důvody: za prvé se zbytečně mnoho předškolních zařízení kvůli demografickému propadu v minulých letech zrušilo a za druhé konečně nastal alespoň náznak kýženého babyboomu, jímž by se mohla částečně vylepšit bilance staří – mladí. Je potěšitelné, že ani za tohoto stavu si zodpovědní rodiče nedají líbit import trendů, odcizujících děti rodinám. A že naopak žádají od státu pochopení, že těžiště péče o předškolní děti vždy bylo, je a bude na nich. A že za tuto službu státu (výchovu daňových poplatníků) požadují alespoň spravedlivou minimální podporu. Pohybují-li se investice rodiny do výchovy jednoho dítěte okolo dvou a půl milionu korun, nejsou tři tisícovky měsíčně (36 tisíc ročně) směšný pakatel?