Proč upadá současná ČT1

Poté, co se v poslední době párkrát objevil přímo v útrobách ČT postoj, že „pokles sledovanosti ČT je mýtus“ a pokles sledovanosti ČT1 je logický a nic se neděje, pochopil jsem, že část profesionálů v ČT ztratila ze strachu z důsledků sebereflexi a je potřeba o „Jedničce“ rozvinout veřejnou debatu. Je potřeba pojmenovat problémy ČT1 a jejich kořeny.

Než bude pro ČT1 příliš pozdě a nebude co napravovat.

Pštrosí postoj je logický u člověka, který se bojí o vlastní židli a odmítá vidět realitu. Pokud ale takový postoj vezme ČT za vlastní, skočila do hrobu, který si sama vykopala. Není tragédie udělat programovou chybu, ty dělá i génius v televizní tvorbě. Tragédií je myslet si, že se nic neděje.

Úbytek diváků na ČT1 je totiž nebezpečný trend.

Ještě smutnější je, když člověk vidí, jak komerční stanice Nova vysílá seriál Expozitura, Soukromé pasti, ikonickou Ordinaci v růžové zahradě („intelektuální“ ČT by nad ní neměla ohrnovat nos, když natočila čtvrtou řadu Nemocnice na kraji města nebo Cukrárnu). Na Primě zase běží inovativní formát Partička či jasně veřejnoprávní S Italem v kuchyni nebo Ano, šéfe. ČT1 staví aktuálně image jen na seriálu Vyprávěj.

Čím je „Ano, šéfe“ veřejnoprávní? Nastavuje společnosti zrcadlo z hlediska úrovně gastronomie a ukazuje, jak ji zlepšit. „S Italem v kuchyni“ je obdobou pořadu BBC „Jamie’s kitchen“, jde rovněž o vzdělávací pořad, který není samoúčelnou zábavou, nýbrž ikonickým pořadem, který společnost obohacuje.

Proč tyto úspěšné pořady nevysílá ČT1? Protože ztratila dech, plácá se ve stereotypech.

Trpkou pravdou je, že ČT1 byla na českém trhu zatlačena do role až „druhého“ programu už v první polovině 90. let. Hned po nástupu TV Nova. Od té doby sledovanost ČT1 činila jen polovinu divácké obce Novy. A argument, že Nova byla komerce, neobstojí. Sledovanost Televizních novin, Na vlastní oči, Snídaně s Novou a akvizičních pořadů byla výsledkem kvalitního programu, výrazných osobností a inovací. ČT, především její první program, tehdy přišla o diváky, protože stagnovala a ztrácela čas ujišťováním sebe sama, že se „vlastně nic neděje“.

Šlo o stejnou náladu, kterou je část lidí v ČT postižena i dnes. Panika z prohry vyvolává absurdní reakci: rezignaci a ubezpečování se, že „jsme stejně skvělí“, protože o počet diváků nejde.

Ta nálada stojí na argumentu, že můžete odmítnout princip sledovanosti a schovat se za vágní „veřejný zájem“. Když pak uděláte jakoukoliv programovou chybu, nic se neděje. Pak může ČT ale řídit i kůň nebo vycvičený pes. Ať se stane cokoliv, o nic nejde.

Pokud zahodíte měřítko úspěchu, všechno je jedno.

Čísla přitom hovoří jasně. Rok 1998: ČT1 má 26,45 % diváků v podílu na sledovanosti, TV Nova 51,61 %. O tři roky později, v roce 2001, měla ČT1 už jen 21,56 %, kdežto Nova 47,73 %. Tak drtivý rozdíl mezi jedním komerčním programem a hlavním veřejnoprávním najdete v Evropě jen těžko. V Norsku, Švédsku nebo Dánsku si veřejná služba drží silnou pozici, rovněž ve Velké Británii, Španělsku, Francii, Německu nebo Rakousku.

Česká televize
Česká televize

Pád „jedničky“ veřejné služby na tak nízkou sledovanost, tedy zájem diváků, byl způsoben částečně arogancí a přezíravostí některých lidí v ČT, kteří měli na její programování vliv a rovněž neschopností najít k dynamické profesionální Nově alternativu.

Vždyť zatímco TV Nova měla zpravodajský newsroom, z něhož vysílala hlavní zprávy už v roce 1994, ČT jej vybudovala až po příchodu Zdeňka Šámala v roce 1998.

Nova navíc do zpravodajství vnesla lidskost, která není komerční, jak se některé „moudré“ hlavy snažily společnosti vsugerovat, nýbrž moderní a pro diváka příjemnější než strnulé neosobní vystupování.

Dnešní problémy se sledovaností Událostí mají základ v dynamickém a moderním pojetí Televizních novin, které vytvořily u diváků stereotyp, že v půl osmé vysílá zprávy „ta zajímavá Nova“, a dodnes nebyl nikdo schopen (ani talentovaný Pavel Zuna před čtyřmi lety na Primě) její dominanci zlomit. A dnes už ani nejde o superkvalitu Novy, stačí jí nedělat chyby.

Nejtragičtější pro ČT1 ale stále ještě nebyly léta 2001 až 2008, kde její sledovanost stále oscilovala kolem 21 % podílu na divácích. To přišlo až v posledních dvou letech. V roce 2009 spadla sledovanost poprvé pod dvacet procent na 19,14 %. Loni to bylo už varovných 17,28 %. V letošním roce se sledovanost ČT1 už mnohokrát nedostala nad 15 %.

Pro ČT1 začala vážná krize a není vidět jejího konce. Spektrum jejích diváků je navíc v drtivé většině složeno z lidí nad 60 let.

To, jak uvidíme později, vede k váhání u projektů orientovaných na mladé nebo u progresivních formátů, aby už beztak špatná sledovanost neklesla, když „odeženeme“ starší diváky třeba na TV Barrandov, kde je program často postaven na nostalgických seriálech, filmech apod.

Poslední dva roky se přitom paradoxně ČT1 začala chovat komerčněji než v minulosti. Začala vyhledávat jisté divácké skupiny v daný čas a na ně mířila program bez ohledu na to, zda má nějakou silnější společenskou hodnotu. Hlavně že zabíral. ČT1 dnes tedy není ani omylem „víc“ veřejnoprávní, je jen špatná.

Jak z nebezpečného trendu úpadku zájmu o ČT1 ven? Existuje vůbec řešení, když situace je nyní s rozmachem nových programů, digitalizace, vážnější než před deseti, osmi lety? Má ČT1 potenciál růstu?

ČT1 nechybí peníze, jak říkají někteří alibisté, nechybí dokonce ani kvalitní lidé v ČT, kteří by ji uměli dělat, ani nechybí mezera na televizním trhu, tedy možnost zvýšit sledovanost, divácký zájem. ČT1 nejvíc chybí hodnotová inovace a dlouhodobá progresivní vize.

Její tvůrci v posledních letech jako by žili v jiné mentální realitě než česká společnost, proto nedokážou vytvořit program, který by ji silně zasáhl.

Vezměme si aktuální příklad z televizní nabídky, který vyvolává zájem diváků i odborné veřejnosti. Příklad první: seriál Janka Kroupy a Josefa Klímy Expozitura.

Seriál je postaven na skutečném příběhu Berdychova gangu, dává tedy divákovi možnost sledovat sice televizní pořad, ale zároveň mu přiblížit „svět, ve kterém žijeme“. Ponechme stranou, jak se to tvůrcům podařilo. Důležité je poslání. Expozituru dělá sice komerční televize, ale nese celý soubor atributů veřejné služby. Nejde o klasickou kriminálku, ale pořad s nadhodnotou, s posláním. Přesně takový program má dělat ČT, tedy veřejná služba.

Podobné je to se Soukromými pastmi. Jde o projekt postavený na motivech z antické tragédie, kdy hrdina je vystaven nepřízni osudu a musí se vyrovnat s hraničními situacemi, které mohou potkat každého z nás. Projekt se dotýká morálních dilemat pramenících z Desatera i změn žebříčku hodnot mravnosti moderní společnosti. Příběhy jsou kontroverzní a silné. Proto je cyklus „Pastí“ ceněn a České televizi předhazován jako příklad komerční „veřejné služby“.

Jinak skvělý seriál, který vysílala ČT, „Kriminálka Staré město“ nebo „3 plus 1 s Miroslavem Donutilem“ působí vedle Expozitury nebo Soukromých pastí jako lehká zábava, limonáda bez hlubšího společenského dopadu. Komerce tady diktuje normy a trend a ČT se dívá a reaguje tak jako vždy: kopií nebo typem pořadu, který se dělal odjakživa. Ať jsou to různé soutěže, které nyní moderuje duo Pokondr nebo čím byla Vysoká hra. ČT nezískává sledovanost, kterou od nich očekává, a ztrácí něco mnohem cennějšího: společenskou prestiž, relevanci a schopnost diktovat témata veřejného zájmu, což by „veřejné službě“ nejen slušelo, je to její povinnost.

Expozitura, Soukromé pasti nebo Partička jsou příkladem hodnotové inovace, se kterou přišly komerční programy. Jde o „inovaci“, tedy nový přístup ke zpracování společenských témat v televizi. Špatným přístupem (protože pouhým kopírováním), ale alespoň projevem odvahy a schopnosti jít s dobou by bylo, kdyby ČT1 přemýšlela o zpracování osudu „kmotra Mrázka“. Nebo proč nepřemýšlet o seriálovém zpracování podnikání Viktora Koženého nebo fenoménu Karel Gott jinak než v dokumentu nebo nějaké talk show.

Současný svět nejvíc zasáhnou životopisné příběhy nebo společenské fenomény, ale ČT1 nedokázala přistoupit k hodnotové inovaci a programuje tak, jako by se na trhu v posledních deseti letech nic nestalo. Proto přichází o diváky. Je chyba si myslet, že divák je bulvárnější nebo komerčnější, ČT1 jej pouze neumí, a často ani nechce zajímavě oslovit.

Je to o to smutnější, že dává na původní dramatickou tvorbu víc peněz než kterékoliv komerční médium. Polovina z nich ale skončí utracená na pořady s maloměstskou estetikou a druhá nedopadne na projekty, které mají takovou sílu, že by mohly pohnout občanem a mít silný společenský dopad. Co je ale větší veřejnou službou než dělat projekty, které rozvíří veřejnou debatu, které se dostanou pod kůži?

Česká televize
Česká televize

Společenská estetika se mění a zaujmout je čím dál těžší. Hodnotová inovace je oříškem i pro obří televizní společnosti typu NBC, ABC nebo BBC. Vyrábět televizní pořady je čím dál těžší a technologické možnosti je navíc zdražují. Jak ale dokazuje fenomenální kniha švédského spisovatele Stiega Larssona Milénium, kterou už zfilmovali ve Švédsku a nyní ji zpracovává Hollywood, pokud člověk dokáže otevřít silné společenské téma a kvalitně jej zpracuje, vystačí si i s reáliemi Stockholmu a menším rozpočtem, aby zasáhl a přitáhl zájem diváků.

V ČT to znamená ale tři věci. Musíte částečně přervat tradici, odmítnout dělat věci, „které jsme vždycky dělali“. Za druhé, potřebujete odvahu zaútočit na jiného než tradičního staršího diváka, kterého lze k obrazovce přitáhnout mnohem snáz a na něhož už umíte dělat program, jelikož máte zkušenost z minulosti. Pokaždé si musíte položit otázku: Proč tuhle látku točím? Kvůli koláči sledovanosti? To je strašně málo! Kvůli tradičnímu divákovi ČT1? To je rovněž málo! Musíte točit a vysílat pořady, abyste společnost oslovili a burcovali, dávali jí témata k zamyšlení atraktivní sdílnou a dobrou formou.

Skutečná veřejnoprávní „detektivka“ je Expozitura, ačkoliv ji udělala TV Nova. Skutečná veřejnoprávní zábava je improvizační „Partička“ nebo „Ano, šéfe“. Estetika ČT1 jsou oproti tomu třicet let omílané estrády, soutěže, reprízy normalizačních seriálů. Mezi nimi se i dobré pořady často ztratí.

To už je lepší mít původní Ordinaci v růžové zahradě než sestřih Televarieté (nic proti němu, ale čím tento pořad přispívá k většímu sebepoznání současné společnosti?), které se estetikou moc neliší od Nemocnice na kraji města. To opět není nabádání ke kopírování komerce, což by byla stejná cesta do pekel jako impotentní stagnace ve formátech, kterou na ČT1 už několik dekád sledujeme.

Včetně, bohužel, zpravodajských Událostí. To neznamená, že by reportáže nebo i moderátoři byli něčím špatným. Zaměření obsahu, styl, forma, zasazení pořadu v programu a vizuální aranžmá ale neodpovídají nijak televiznímu vývoji. A proto méně lákají diváky.

Komerční televize se totiž od veřejné služby v určitém ohledu neliší. Jelikož je postavena na maximalizaci zisku u aktuálně nejatraktivnějších formátů, tak to, co u veřejné služby funguje, si často komerční scéna přebírá a snaží se na tom pár let vydělávat. Inspiruje se jak doma, tak v zahraničí. Horší je, když se veřejná služba, která má být programově progresivnější a má přicházet s hodnotovými inovacemi, stane nostalgickým zatuchlým zámkem. Pak přichází o diváky, prestiž a začne se vyvolávat diskuse o smyslu daného programu.

Co veřejnou službu odlišuje, je, že má zadání, co všechno má společnosti předkládat, co má vysílat. Může to dělat dobře a atraktivně anebo hloupě, zastarale a nekoukatelně. Rozdíl ve sledovanosti pořadů, jsou tyto dva rozdíly v kvalitě zpracování.

Dnes už je na českém trhu tolik programů, že vysílat reprízy pořadů, vybírat „socialistický“ archiv nebo vyrábět pořád stejné, ale méně a méně „celospolečensky“ sledované zábavní estrády, nedává naprosto žádný hlubší smysl. ČT1 by potom existovala samoúčelně a to jí nedává žádné právo na život.

ČT1 je v krizi a musí ji řešit. Argumenty, že jí sledovanost ubírá TV Barrandov, nové digitální programy ČT a podobně, jsou absurdní a falešné. ČT1 nemusí být poražena, nemusí být postavena jen na nostalgii starých estrád a stálosti starších diváků. To je cesta do pekel. ČT1 jen musí hodnotově inovovat svoji filozofii. Musí stát na úplně jiném základu.

Nová ČT1, ta která přežije a bude sílit, musí být progresivní, inovativní, společensky vnímavá a odvážná. Veřejná služba má jiné poslání než komerce, ale jedno mají společné: bojují o zájem veřejnosti. Každý bojuje jinak, ale cíl je jenom jeden: divák.

Rezignace na diváka je rezignace na profesionalitu a společenský vliv. Je to rezignace na úspěch. Není většího zločinu než pohřbít veřejnou službu jen z pohodlnosti, strachu nebo lenosti.

ČT1 může lidi zajímat, růst, být i nejsledovanější v ČR, a přesto zůstat veřejnou službou par excellence. Jen chtít.