Moravo, Moravo, Moravěnko milá…

…tak začíná Václav Hanka své české bratrské zvolání k Moravě. Publikoval je coby lidovou píseň v roce 1831 v časopise Čechoslav. Někteří tvrdí, že to je další z Hankových podvrhů (vzpomeňme jenom na Rukopisy), ale to, myslím, není důležité. Podstatné je, že český buditel se obracel na Moravany, jak se v písni praví, „chasu ušlechtilou“, jako přirozeného spojence Čechů. Časem vytvořilo se přesvědčení, že co Čech, to Moravan, co Moravan, to Čech. Vzpomínám na jakési naše dějiny, vydané hned v roce 1945, po největší a nejhnusnější válce, kterou svět i Češi a Moravané zažili, knížku velmi reprezentativní a ještě více malebnou. Se vzrušujícími velkými barevnými ilustracemi. Na jedné z nich, pamatuji si, byli vyobrazeni Moravané, poslední statečně vzdorující na Bílé hoře. Text pod obrázkem pravil, že hrdinnou smrtí dokázali příslušnost k vlasti české. Inu, všichni víme, že to tak docela nebylo. Že možná pár nějakých dobrodružných roduvěrných Moravanů by se v bělohorské šarvátce našlo, ale většinou že se jednalo o německé lancknechty v žoldu Jindřicha Šlika. Ten byl nakonec zajat úplně jinde než jeho pluk, úspěšně změnil stranu a sloužil císaři pánu a jeho rodině z habsburské Vídně až do roztrhání těla. Ostatně, když půjdeme úplně do důsledku, rod Šliků nevzešel z „Moravěnky krásné s vínečkem ze zlata“, o níž pěje jihočeský písničkář Pavel Žalman Lohonka, ale z Chebska.

Ale vraťme se k boji za společnou věc. To už dávno není pravda ani v knížkách, natož v myšlenkách a činech. Teď například to demonstrovali moravští delegáti na valné hromadě hry v míč kopaný. Jednoduše odstřelili jednání, nejspíš proto, že neměli svého velkomoravského kandidáta, snědli vídeňský řízek a odjeli domů. Copak o to, kdyby to bylo jenom ve fotbale, v němž je nepořádek větší než v koalici, dalo by se nad tím mávnout rukou. Ale přečtěte si nějaké internetové diskuse. Občas to připomene slovenský boj státně emancipační. K tomu přidejme obecnou nechuť nejen moravského, ale i českého venkova ke caput regni Praze a máme tu učiněné babylonské zmatení vztahů a vlastně i řeči. Vždyť tu se obecně posmívá místo od místa kvůli tomu, jak kdo mluví, byť je to tak, jak mu zobák narostl. Moravané připadají si odstrčeni vůči západní části republiky, ale nakonec zkousli by tuto diskriminaci a společně s českými „nepražany“ mnuli by si dlaně, kdyby stověžatou spláchla nějaká desetitisíciletá voda. Pak by ovšem dozajista došlo k nějaké zásadní bitce na návrší Bílá hora nad velkým jezerem. Bojovalo by se, jestli hlavním městem bude Brno či Plzeň. Zajímavou roli by sehrála v tomto střetu Ostrava. Přidala by se k „šaliňákům“ nebo „kamdoucím“ („copadělajícím“)? Nebo by se válčilo mezi hantecem a haviři? A „popražský“ zbytek Čech by byl pouze důležitým spojencem?

Moravská vlajka
Moravská vlajka

Země jak dlaň a nesvár v ní až zábavný. Vím, o čem mluvím: žiji sice v Praze, ale necítím se být tak zcela vltavokřtěnec, protože jsem původem Žižkovák a kdo je víc, že?, také mám část kořenů zapuštěnou v podbrdské vesničce Přešín a moje milovaná babička pocházela z moravské Třeště; k tomu jedna větev tátova žižkovského rodu byla německá. Zasahuji tedy do všech těch zdejších zemských, krajových, národnostních, rodových a kdo ví jakých oudů a jenom koukám:  Co si o sobě vlastně myslíme ve vztahu k těm druhým?! Nabubřele si třepíme pysky a myslíme si, že nad ten náš kousek není a že mu ti druzí hnusně ubližují, tyjí z něj, příživničí na jeho pracovitém těle. Aj, jak by se každému tomu dílečku blaze žilo, kdyby ho ti druzí nevysávali! Češi, Moravané, Pražáci, Brňané, Ostravané, venkovani, malo- i velkoměšťáci… jeden trouba větší druhého. Měli bychom si vždycky zazpívat moravskou hymnu, když se chystáme tahat za delší konec v těchto pitomých sporech. Tu, kterou vynašel kdysi – za Československa – básník Jan Skácel. Pomlčku mezi zemským rájem na pohled a blýskající se Tatrou.  Ticho. Velebné. Mohutné. Přesvědčivé. Protože ticho nebývá blbé. Na rozdíl od prestižních či ublížených nebo trucovitých řečí.