Poušť roste…, ale jíst se musí

Umění je uměním vytržení. Do galerie, do divadla nebo do kina chodíme hlavně proto, abychom na chvíli skočili jinam z reality. Skok do neznáma, do zpočátku chaotické představy, z níž se díky umělcově ruce, očím a mysli vynoří nový kosmos. Celé moderní umění je pokusem vytrhnout lidi z běžných životních souvislostí, aby jako Kundera pochopili, že „život je jinde“.

Opakováním k nudě

Nekonečné moře obrazů, soch a filmů, které civilizace nahromadila, ale způsobuje jistou únavu – přečtěte si Goetha dvakrát dokola a nakonec zjistíte, že i to je obrovská nuda, píše Thomas Bernhard; ano, tíha padá i na krasoduchy a výjimečné, a tak je to se vším. Chybí dostatečné zanícení, nadšení je přehnané a vydrží jen chvíli, a pak se vrací nivelizace, nuda, shrnuje Kierkegaard ještě ve chvíli, kdy moderní doba teprve přichází.

Vytržení v prostoru rychlého opotřebení a zestejňování je téměř nemožné. Byly doby, kdy film vytrhával už tím, že byl, že okrádal diváky o duše. Dnes filmový obraz nevytrhne ani tehdy, když předvádí nepředstavitelné, a tedy, když filmovou cestou ukazuje něco, co sice prožíváme, ale co necítíme, nehmatáme, nepromýšlíme. Proto je tak důležité dávat pozor, když takové chvíle přicházejí, a mít doširoka otevřené oči.

Výjimečnou příležitostí zážitku vytržení je nový film Bély Tarra Turínský kůň. Zdánlivě se tu nic neděje. Kůň, vozka, jeho dcera, opuštěný dům se stodolou a studnou. Každodenní rutina živobytí, které se musí udržovat, i když temnota houstne. A přece sledujeme drama od prvního obrazu. Už způsob, jakým Tarr a jeho kameraman vykrojují z plátna koně, je neopakovatelný. Připomíná to dlouhé, rozvážné tahy kreslíře, který z bílého papíru dokáže vykouzlit pohyblivou, nikoli statickou figuru. Tarrův kůň, který se pokouší dovyprávět slavnou historku, v níž Nietzsche bere bič vozkovi tlukoucího koně a hned poté se zblázní, se nevymyká ničím menším než tím, že skutečně je!

Turínský kůň
Turínský kůň

Ostatně všechny předměty v černobílých, táhlých záběrech získávají své plné bytí: lampa, brambora, kalhoty, stůl, lahve s pálenkou. Tarrův film vytrhává z proudu času a vyzývá k heideggerovskému prodlení u věcí a u jejich plné existence. Je na to dost času, protože film trvá skoro dvě a půl hodiny. Meditovat se nedá rychle, vytržení si žádá svůj čas. Čas meditace, čas bez nutnosti měřit, přesvědčuje Béla Tarr nejenom svým posledním filmem, je jedinou obranou proti modernímu nezanícenému válci nudy.

Zbavme se sebe

K tomu, abychom takové „nečasovosti“ byli schopni dosáhnout, se ale musíme oprostit od světa, ve kterém žijeme. Zapomenout na to, že jsme do kina (do divadla, do galerie apod.) přišli za pragmaticky vedenou zábavou či poučením. Velmi se to podobá stavu, pro nějž má německý mystik Mistr Eckhart slovo Abgeschiedenheit, oproštěnost. Zbavit se sebe a riskantně se vydat chaosu, z něhož možná – skrze Přírodu, Boha, Dílo – vystoupí nový kosmos. V Tarrově filmu zůstává tato možnost naplněna vzdor temnotě zániku, která postupně přichází. Avšak nikoli jako katastrofa, nýbrž jako nutnost, o níž nemá cenu přemýšlet, ale kterou je třeba přijmout. Ostatně tak, jak to nakonec v životě od určitého věku děláme téměř všichni.

Návrat z vytržení způsobeného Turínským koněm do „normálu“ je výjimečně zvláštní zážitek. Světlo svítí, lidé se smějí a ženou za svými povinnostmi. A přece celým prostorem rotuje podivná Nietzscheho věta: „Poušť roste…“ Písek se sype na kolemjdoucí a zadrhává se v záhybech vnitřního těla, takže po krk zasypaná beckettovská postava vracející se z kina jen s námahou vyslovuje: „…šťastné dny…“ A později jen nesměle dodává uklidňující větu slyšenou v závěru Tarrovy filmové meditace: „Jíst se musí.“

(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)