V komentářích, které jsem psal exkluzivně pro internetový portál ČT 24, jsem právě dospěl k číslu 200. Dvě stovky komentářů jako pokus postihnout svou dobu a uhodnout, co přijde po ní. Nebo aspoň nabídnout čtenáři můj úhel pohledu, aby se pak sám pokusil uhádnout, jaký bude zítřek. Ten „zítřek“ minulých let prožíváme teď a zdá se, že nás všechny, mně nevyjímaje, spíš zaskočil, než jenom překvapil. Ale přece nejsem úplně zklamán svými prognostickými „debuty“, s nimiž jsem na těchto internetových stránkách začal v roce 2005, den po prvním výročí vstupu ČR do Evropské unie.
Svět podle Zdeňka Velíška (200)
Muší váha v ringu sumo
To byl jeden z podtitulků hned toho prvního komentáře. Dnes to píšu (zde) a říkám (na stanici Čro6) jinak: Žijeme ve století gigantů. A tu a tam si přitom vzpomenu, že za tím podtitulem mého prvního komentáře na webu ČT 24 stálo: Rozdrobená Evropa bude zítra porobená Evropa. A dnes? Dnes jsme svědky úporného snažení té části Evropy, která je sjednocena zatím nejvíc, tedy eurozóny, o to, aby se nerozpadla. Aby se nerozdrobila. A obávám se, že není zbytečné zopakovat tu druhou část mého tehdejšího sloganu, protože jsme u nás v Česku opravdu jen až moc nezúčastněnými svědky toho zápasu, aniž chápeme, že i my budeme součástí té porobené Evropy, jestliže její (naše!) struktury počínaje eurozónou a konče třeba schengenským prostorem neubráníme před rozdrobením.
Vzápětí (17. 5. 2005) jsem na webu ČT 24 psal o přistěhovalectví. Tvrdil jsem, že je to fenomén, který provázel dějiny lidstva od nepaměti a měnil i tvář Evropy v jednotlivých etapách historie jejích národů. A v době globalizace a otevřeného světa tomu nemůže být a nebude jinak. A opravdu není. V mnoha dalších komentářích z té doby jsem se pak pokoušel varovat před xenofobními reakcemi, jak na tento fenomén, tak na přítomnost etnických a národnostních menšin na území našich států a našeho kontinentu jako celku. Nebezpečí se změnilo v realitu. Obrana proti neutuchajícímu přílivu imigrantů se všemi průvodními jevy rasové, etnické a národnostní nesnášenlivosti se stala programem sílícího nacionalistického radikalismu, který se už v řadě zemí zformoval do hnutí a stran schopných ovlivňovat politiku států. Je tomu tak v Nizozemsku, Finsku, Francii, Maďarsku, Švýcarsku, Rakousku…
Psal jsem již v prvním roce svých komentářů na tomto portálu o tom, že reagovat na 11. září rozpoutáním válek, jaké se vedly v minulém století, s masovým nasazením armád, nebyl moudrý ani účelný způsob boje proti terorismu a že „ podezření, že americký prezident vede válku také v tajných mučírnách rozsetých po světě, poškozuje všude nejen obraz Ameriky, ale i obraz Západu“. Dnes už o tom známe celou pravdu: Na této ostudné kapitole „války“ proti terorismu se podílely i vlády evropských zemí.
Psal jsem už před těmi šesti lety ještě o jednom omylu stratégů západního světa. V tomto případě spíš stratégů evropských než amerických. I Evropa totiž dlouho nechápala, že politika bezpečnosti neznamená připravovat se na války, které už byly, na konvenční války minulých staletí, neboť roli zákopů a front sehrají ve válce, která skutečně hrozí, energovody. Teprve o pár let později si pozornost evropských politiků vydobyl termín „energetická bezpečnost“ a vlastně dodnes u mnoha evropských vlád přetrvává například bezstarostnost při spolupráci s Ruskem na stavbě nových transkontinentálních plynovodů a při povolování obrovských investic ruského kapitálu (většinou spojeného s ruským státem) do klíčových odvětví evropského průmyslu (i českého!).
Přišla krize a všechno bylo jinak
To je tedy pár postřehů z mých prvních komentářů na webu ČT24, které neztratily platnost a umožnily vytušit, co přijde v budoucnu. Ale v jiných oblastech jsem jako prognostik totálně selhal. Na omluvu: za prognostika jsem se při psaní komentářů nikdy nepovažoval. Ale míval jsem radost, když mi něco vyšlo. Kalilo mi ji jen pomyšlení, že mi vycházejí samé negativní věci. Měl jsem vědět, že i v tom je prognóza. Neuměl jsem si jí ale z vlastních komentářů vydedukovat. Alespoň jsem si už v počátcích světové finanční krize a následné hospodářské recese všímal něčeho, co bylo (alespoň pro mě) významným rysem boje, který se vedl za záchranu nejdříve americké ekonomiky a vzápětí i ekonomik evropských. Mám na mysli zásadní dilema, které při hledání nejúčinnějších metod boje proti ekonomickému zhroucení západního světa (a tudíž proti ztrátě jeho politické váhy v globální, teď už multipolární politické aréně) stavělo proti sobě (nebo snad vedle sebe?) tržní mechanismy a prostředky, kterými disponuje stát. Podtitulek v komentáři z 6. 10. 2008 „Stát versus trh, nebo stát plus trh?“ byl otázkou, na kterou vývoj v Evropě a v Americe dodnes nedal jasnou odpověď. Ani teď, kdy se světová hospodářská recese změnila pro Evropu i Spojené státy v dluhovou krizi a v Evropské unii pak ještě v krizi eura. Jednou z otázek, které si kladou velmi naléhavě bankéři a politici právě v těchto týdnech, je účast soukromých bank na úsilí vlád států eurozóny o záchranu řecké ekonomiky (případně těch dalších ohrožených, až na ně „trhy“ přesunou svou smrtící pozornost). Je v současné situaci souhra tržních sil a státní moci na místě, nebo je „cestou do pekel“ (jak usoudil Topolánek na půdě Evropského parlamentu)?
A k tomu přistupuje druhá „akademická“ otázka. Mají státy pomáhat v krizi bankám na nohy penězi daňových poplatníků? A úplně čerstvě: mají státy pomoci při rekapitalizaci ohrožených evropských bank? Odpověď asi získáme empiricky: nejspíš metodou pokusu a omylu, protože v dnešních učebnicích ekonomie není. Nenapadá mě jiný závěr, než jeden kacířský citát. Možná, že vám tím aspoň jednou můj komentář na portálu ČT 24 poskytne možnost se v duchu usmát:
Thierry Montbriand (ředitel francouzského Institutu mezinárodních vztahů): "21. století nezačalo 11. září 2001, ale v r. 2008, kdy idea všemocného trhu spočinula na hřbitově iluzí vedle myšlenky komunismu". Dnes je tahle větička úsměvná, řečeno slovníkem našeho pana prezidenta. Ale nemusí být pořád, pokud západní svět nevybředne z vleklých finančních a ekonomických zmatků způsobených zneužitím tržních sil (jak ukázal třeba případ Madoff) a selháním jejich autoregulace (jak přiznal Greenspan). Pak by se také mohlo stát, že přijdou ke slovu populistické radikální neofašistické strany, které se zatím na svůj velký okamžik připravují bojem proti menšinám, přistěhovalcům, evropské integraci a podobným „nešvarům“. Jednou už to tak v nedávné evropské historii bylo.
Dvě stě textů, dvě stě zamyšlení a dvě stě komentářů na tomto místě z pera Zdeňka Velíška je už pořádná kniha. Jak sám autor vysvětluje, nejednou se jeho myšlenky potvrdily v praxi, nejednou se mýlil a mnohdy taky nevěděl. Přesně tak, jak se na poctivého žurnalistu sluší. A tak jen dodávám, že se těším na další příspěvky autora, se kterým je radost vědět i se mýlit. Ale vždycky je to dobrodružství politické publicistiky, kterou u nás umí opravdu jen hrstka zasvěcených. Je mi ctí, že Zdeněk Velíšek si za své domovské médium vybral právě portál ČT24. Zdeňku, díky. / Ladislav Doležal, ved. redaktor portálu ČT24