„Podzim Arabů“ a jiných muslimů rozdává karty (I)

Řada autorů si dělá nárok na bonmot, že žádné proroctví by nebylo příliš obtížné, kdyby nešlo o budoucnost. Ale důležitější pravda zní: stále dramatičtěji a rychleji pokračující vývoj světa přímo naléhavě vyžaduje snahu vidět co nejdál na cestu. Nedávno ještě chválená (ve „všelidském zájmu“) a nyní už spíše proklínaná globalizace hází do jednoho pytle všechny ekonomicky a tím i sociálně. Určitě nějakého šikovného kreslíře-karikaturistu napadne obrázek, jak parta čínských tajkonautů jde k už předstartovně kouřícím raketám a mají přitom přes rameno pytle, na nichž jsou nápisy typu „EU“, „Amerika“, „Zbytek světa“.

Letos se ve světových mediích už víckrát objevil názor, že svět bude brzy cosi jen jako ozdobný přívěsek na hodinkách Ši Čin-pina, který se brzy stane nejvyšším vládcem Číny (Mediím to ještě chvíli potrvá, než se sjednotí, jak co nejlépe přepisovat do latinky, azbuky a jiné ortografiky jeho jméno.).

Vraťme se však ke snaze vidět dál než na špičku vlastního nosu, aby se co nejméně stávalo, že ministerští předsedové budou říkat, že nehrozí žádná krize ekonomická, měnová, či jiná kalamita a následně pak tiše doufat, že se na jejich laciná a primitivně optimistická proroctví rychle zapomene. Odpovědné odhady o vývoji společnosti jsou velmi potřebné. Bez nich se dá těžko dělat dobrá politika, čili co nejmíň chyb v ekonomice, ekologii, demografii, atd. Vyžaduje to přirozeně solidní vědomostní podklad, znalost všech podstatných faktorů, z nichž je upředena síť života stovek milionů lidí. Kolik je nás nyní na světě? Brzy už budeme čítat 7 miliard. K okamžitému upřesnění stavu stačí kliknout na adresu www.worldometers.info/cz/.

Mnohé může fascinovat sledování, jak se každou vteřinu zvětšuje lidské mravenčení, kolik se nás rodí a kolik umírá. Za každou jedničkou v kaleidoskopu milionů je jeden neopakovatelný osud. Jak s ním současnost naloží? Bude svět stále krutější, jak to předvedlo 20. století nebo je naděje na obrat?

Před sedmdesáti lety přišel prezident F. D. Roosevelt se silnou vizí a vlastně s programem čtyř základních svobod. Bylo v nich (v lednu 1941) jádro jeho poselství k 77. kongresu USA. To ještě Amerika nebyla ve válce, pro kterou si dějiny rezervovaly skoro dalších pět let.

Franklin Delano Roosevelt
Franklin Delano Roosevelt

Byly to svoboda projevu, svoboda vyznání, svoboda od nouze a svoboda od strachu. Na svou dobu to byla velká doktrína boje o lidštější svět. V 21. století je nutné přijít s požadavkem dalších svobod. Chtějme svobodu od válek, svobodu od nenávisti a svobodu od chamtivosti finančních institucí.

Dosud platilo, že války jsou pokračováním politiky jinými prostředky. Dnes lze dodat, že finanční a hospodářská politika není ničím jiným než pokračováním války jinými prostředky. A globalizace této válce dává navíc až ďábelskou dimenzi. Je to jen zdání, že doba krvavých válek je minulostí, neboť kreditní karty vypadají mnohem mírumilovněji než kulomety a rakety. Realita je jiná, ještě dlouho nebudou vlády shledávat důvod, aby daly všechny zbraně do šrotu. Už proto ne, že je to znamenitá obchodní komodita a stále dražší (výnosnější) pro stále modernější provedení.

Když byl letošní rok ještě mladý, překvapilo svět „arabské jaro“. K velkému údivu světových státníků, kteří v šoku nad tím, co se to děje v Tunisu a pak i v Káhiře ani nestačili vynadat dobře placeným politologickým poradcům, že jim předem nedali vědět. Vždyť vědět dřív než jiní – to je rozhodující strategická výhoda.

Egyptský protestant
Egyptský protestant

Filantrop George Soros se stal miliardářem, neboť včas a správně odhadl, že si americký dolar silně natluče nos (zatímco britská libra ne) a zařídil se podle toho. Stačilo vyměnit jedno konto za druhé a v příhodnou chvíli operaci zopakovat v obráceném gardu. Je to celkem obyčejný bankovní „ping-pong“, tak starý jako sám bankovní svět. Jen se musí umět.

Svět se nachází v období, kdy poslední dvě na sebe historicky navazující formy soupeření o moc se dobře prolínají a ještě dlouho budou dál. Tedy, kdy válečné akce jsou nekompromisním pokračováním starší politiky, k nimž „novodoběji“ přistupují cunami globálních finančních transakcí a eskamotáží, předvádějících tu nejmodernější válečnou strategii.

Podobný souběh faktorů ukázkově semlel Libyi a pohřbil přitom naivní sny plukovníka Muamara Kaddáfiho o tom, jak povede k velikosti nejen „svou zem“, ale celý africký kontinent a nádavkem i muslimský svět. Prohlašoval to přesně před rokem (10. října 2010) v Káhiře na II. Všeafrickém kongresu, kde mu při „standing ovation“ vzdávali nadšený hold afričtí prezidenti, ministerští předsedové, generálové, náčelníci generálních štábů, prezidenti afrických universit a další celebrity. I pár olympijských sportovců mu děkovalo.

Rozstřílený portrét Muammara Kaddáfího v Tripolisu
Rozstřílený portrét Muammara Kaddáfího v Tripolisu

Sliboval, jak řekl „s plnou odpovědností na základě seriozních hospodářských propočtů“ povznesení celé Afriky. Do pěti let byly rozvrženy investice ve výši 175 miliard dolarů, určené na rozvoj africké ekonomiky a vzdělání mladé generace. „Postavíme se na vlastní nohy, nemusíme a nebudeme žebrat v cizině!“ Na dvacet afrických rozhlasových a televizních stanic jeho projev několikrát opakovalo. I s ilustrací o jeho největším životním projektu – „Man-made river“.

Když byl zhruba před 30 lety v jihozápadní oblasti Libye objeven přírodní zázrak, obrovské podzemní sladkovodní jezero s dvakrát větším množstvím vody než kolik jí má celé Kaspické moře, Kaddáfi rozhodl o vybudování „projektu tisíciletí“. Americká firma to vyprojektovala, jihokorejští inženýři se postarali o realizaci a mnohé evropské firmy svými dodávkami materiálu na tom hodně zbohatly. Vznikla unikátní řeka pitné vody, která z hlubokého podzemí začala zásobovat všechna velká libyjská města. Stálo to o dvě miliardy dolarů víc, než kolik musela věnovat Čína na obří stavbu hydroelektrárny a přehrady „Tří soutěsek“. Řada afrických prezidentů přijížděla na slavnostní spouštění různých fází „Člověkem Vytvořené Řeky“.

„Libye už neví, co je žízeň,“ pravil se slzami v očích legendární jihoafrický Nelson Mandela, „šťasten připíjím na její budoucnost, zračí se v ní budoucnost celé Afriky.“

Muamar Kaddáfi, který se před rokem v Káhiře na Všeafrickém setkání hlav států dojemně objímal s jinými veličinami černého kontinentu (např. s Mubarakem) netušil ani v nejmenším, co ho postihne do roka a do dne. Byl si naprosto jist neotřesitelnou pozicí až do nejdelší smrti. Ta politická už ho zdrtila. A světu je celkem jedno, kdy dojde i k té fyzické.

Kaddáfi v bohorovné nabubřelosti udělal osudovou chybu, když v televizních projevech mával nad hlavou fascikly jakýchsi papírů se slovy, že má důkazy, jak financoval volební kampaň prezidenta Sarkozyho a jak by se „malý Francouz“ bez jeho pomoci vůbec nedostal do Versailleského paláce.

Sarkozy a Kaddáfí v Paříži
Sarkozy a Kaddáfí v Paříži

Bylo to v době, kdy už se bouřlivě probouzelo „arabské jaro“ nalevo i napravo od Libye. Dnes každý ví, jak to začalo v Tunisu a pokračovalo v Egyptě. Ale trvalo týdny, než světu došlo, že to, co se odehrává na revolučních ulicích v severní Africe je kvalitativně nová věc, ba historický zlom. ŽE TO NENÍ VĚCÍ ISLÁMU, NÝBRŽ ŽE JE TO ZAČÁTEK VELKÉHO TÍHNUTÍ KE SVOBODĚ.

Jde o dlouhodobý proces, který je historicky důsažnější a který má své neúprosné zákonitosti. Není a nemůže být automaticky a vždy úspěšný. Bude mít své meandry, zvraty. Jakákoli historie boje za svobodu vždy taky poznala své zloděje úspěchů, deformátory, únosce ideálů lidství a dezertéry od proher. Snahy o svobodu také vždy dostávaly hodně ran dýkou do zad. Od těch, kteří se nemínili vzdát pozice diktátorů. A od mnoha dalších, stojících i nepříliš vysoko na společenském žebříčku, kteří třeba jen intuitivně, ale za to dobře soudili, že na nesvobodných lidech se dá snáze parazitovat. Svoboda v 21. století má a bude mít především sociální tvář.

Libyi dnes hrozí tragedie. Euforie nad svržením bohorovného plukovníka a jeho rodinného klanu do roka či dvou vyprchá. Převládne boj o naftové bohatství a s tím o celou infrastrukturu s částečnou (a účelově nezbytnou) modernizací tohoto obřího afrického státu. V čele nové vlády bude nejmíň polovina těch, kteří dobře mocensky fungovali v nejbližším okolí Kaddáfiho.

Specifika libyjského prostředí (obrovská rozloha pouště s jednotlivými od sebe dalekými bodově rozmístěnými centry) umožňuje dobré strategické ovládání státu i bezpečnostní zajištění těchto center. Ale těžko tu bude možné bez obrovských výdajů finančních, materiálových a lidského nasazení zamezit pašeráctví se vším možným (zbraně, drogy především) a pohybu teroristických uskupení. Bude se to snadno přehlížet, bude-li dobře fungovat obnovená těžba kvalitní libyjské ropy.

(pokračování zítra)