„Podzim Arabů“ a jiných muslimů rozdává karty (II)

Noví vládci Libye byli dosazeni k moci díky NATO, i když mnohem přesnější je říci, že Francie a Anglie si „pouze vypůjčily“ logo NATO k uplatnění svého strategického záměru – prosazení svých zájmů. A to bez ohledu na to, jaké to bude mít následky. Otevřeně o tom mluví úvahy názorově dost odlišných komentátorů, jejichž blogy nesporně odrážejí myšlení intelektuálních elit západního i východního světa. Celosvětově je však velmi tvrdě kritizován způsob letecké války, vedené NATO od Benghází po Tripolis. Byla to především válka NATO. Bez bombardérů by vzpoura proti diktátorovi neměla naprosto žádnou šanci.

Podle rezoluce Rady bezpečnosti mělo jít o „bezletové nebe“. Jenže zákaz letů se vztahoval pouze na letadla libyjské vlády. Následně se z Libye stala cvičná letecká střelnice strojů NATO. Vyzkoušela se tu účinnost asi dvaceti druhů nové munice a dost se vyprázdnily sklady starých bomb už se skoro „prošlou zárukou“. Jejich jiná likvidace by byla nákladná. Takto bylo možné je ještě „dobře“ zužitkovat. A tisíce zničených budov měst a přístavů jsou znamenitým příslibem dobrých zakázek na renovaci země. Kdo by o to neměl zájem v době, kdy globální ekonomika uvítá každý ziskový impuls?

Řeč na to přišla také v severočínském městě Yinchuan, kde se v posledním zářijovém týdnu staly hned tři velké události:
1) Hospodářské a obchodní fórum Číny s arabskými státy
2) Čínsko-arabský investiční a obchodní veletrh
3) Kulturní a umělecký festival národů Číny a arabských zemí

Velké čínské námluvy s arabským světem jsou dlouhodobé a strategicky stupňované. A úspěšné. Už loni byla velká sláva nad vývojem vztahů, když se v Yinchuanu (v provincii Ningxia, na severním okraji samého středu Číny) konalo první čínsko-arabské hospodářské a obchodní fórum. Tisíc čínských firem tu bohatě hostilo celý arabský svět a lákalo zároveň mnohé podnikatele i z jiného muslimského prostředí.

Čína
Čína

Tato čínská oblast je silně muslimská, plodí elitu čínských tlumočníků a překladatelů a znalců arabské literatury. Má také přímé letecké spojení Dubaj-Yinchuan. Země Arabské ligy představují pro, mamutím způsobem rostoucí, čínskou ekonomiku sedmého největšího obchodního partnera. Dr. Wang Zhengwei, předseda vlády Autonomní oblasti Ningxia Hua oznámil při zahájení hospodářského fóra celé plejádě arabských šejků a ministrů, že oblast poskytne arabským partnerům preferenční zdanění, „bez ohledu na velmi křehký a nestabilní (volatile) stav v zemích severní Afriky“. Vzájemné vztahy Číny s arabským světem musí mít značku „win-win“.

Obchodní výměna Čína – Arábie má poslední bilanci ve výši 145 miliard amerických dolarů. Koncem roku 2010 celkové čínské investice do arabských zemí překročily 15 miliard US $. „Čínská hospodářská politika ve vztahu k arabským zemím se bude rozvíjet,“ sliboval za Peking Dr. Wang, „na vysoké úrovni v mnoha oblastech a v mnoha směrech, bez vměšování do vnitřních záležitostí arabských států.“

Na takový pragmatismus Arabové slyší a představitelé arabských zemí, kteří dosud promluvili při rozpravě na Valném shromáždění OSN, tento princip důrazně připomínali. Arabský podzim – to jsou dramata, rozehraná na řadě scén s nepředvídatelným vývojem. I když nejtragičtější může být výbuch na izraelsko-palestinské scéně, nejvíc pozornosti teď poutá Sýrie.

Bašár Asad (vlevo) v mešitě
Bašár Asad (vlevo) v mešitě

Pro mnohé je překvapením, že syrská křesťanská komunita přes velké roztrpčení nad stovkami mrtvých, které masakruje Asadova armáda (především jeho fanatické alawitské brigády) by nyní raději brala pokračování současného režimu. Bojí se totiž, zřejmě oprávněně, že může přijít osudová změna k horšímu – „muslimský mor“. Závidí přitom jižnímu sousedovi Jordánsku, jehož král v řadě posledních týdnů dovedl udělat obratné ústupky radikálům jak muslimským, tak ryze kmenovým zájmům.

Syrský diktátor předvádí sveřepost a krutost, kterou u něho nikdo v takové míře nepředpokládal. Mylný odhad vycházel z představy, že člověk, který vystudoval v Anglii na očního lékaře a který se stal prezidentem vlastně omylem (jako náhražka za zemřelého bratra) nemůže být tyranem! Copak je možné, že v Londýně za řadu let studií na doktora vůbec do sebe nenasál dost civilizovaného myšlení?! Sorry. Nenasál. A teď se nachází v okruhu, ba ve vnitřním opouzdření gangsterského klanu, kde při pádu od kormidla nejde jen o politickou prohru, nýbrž o život, končící krutou smrtí. Libanonský soused Hariri aspoň při výbuchu umřel rychle, nečekaně a bezbolestně. Rychleji než Benazir Bhuttová. A už vůbec ne jako její otec Zulfikar před popravčí četou nebo – nedej Allah – jako afghánský Nadžibulláh, který byl po odchodu sovětské armády ponechán v Kábulu svému osudu. Dodnes se mluví o tom, že smyčka na jeho krku byla schválně vybrána z nelidsky drsného konopí. Kdo zná Orient, ví o jakou potupu i bolest tu jde zároveň.

Asadovi poradci se neštítí vypracování různých variant jak ze šlamastiky ven. V úvahu připadá i zahraniční konflikt. Mohla by pomoci taková „účelová válčička“. Ale třeba i větší válka. Pak je tu ovšem otázka směru, kterým se bude střílet. Turecký premiér Erdogan si v posledních dnech několikrát dovolil cholerické výroky, které Damašek může vzít jako hozenou rukavici. Jen ji zvednout.

Syrsko-turecká hranice
Syrsko-turecká hranice

Turecko (tedy země NATO) posílá své letectvo masakrovat Kurdy v oblasti na pomezí Iránu, Iráku, Sýrie a Turecka. Neměl by být velký problém protestovat třeba v OSN proti porušování syrské suverenity – a „přikrýt“ mezinárodním konfliktem další zmasakrování vlastního obyvatelstva. Totéž radí Asadovi jeho alawitští generálové třeba i na jordánské hranici či na libanonském pomezí. Jen u Golan budou opatrnější. Tam může hrozit velký výprask od strategicky velmi zkušeného a obratného souseda – s definitivně osudovými následky (pro Bašara Asada). Ale také, bohužel, s nepředvídatelným dalším vývojem.

NATO může nyní zkoumat, zda by mohly některé jeho síly (třeba primárně francouzské jako se to stalo v Libyi) pustit do syrského dobrodružství. Ale jedna věc je, když generální štáby plány promýšlejí (protože nejhorší věc je, když varianty vývoje nejsou ani teoreticky promyšleny předem) a jiná – mají-li být někdy vůbec realizovány. Francouzsko-turecká jednání vojenských expertů jasně svědčí o tom, že syrské mapy jsou podrobně studovány. A historické zkušenosti taky přijdou vhod. Jak Turecko, tak Francie berou syrské kraje jako oblasti, které obě země velmi důvěrně znaly jako prostor, který jim kdysi – v době historicky ne tak vzdálené – musel říkat pane.

Ať je syrský prezident jakkoli krutý vůči vlastnímu obyvatelstvu – v Radě bezpečnosti už by proti Asadovi neprošla podobná rezoluce, která se stala glejtem-rozsudkem nad Kaddáfím. Rusko a Čína jsou a budou tvrdě proti. Přitom jim nejde ani tak o ochranu režimu v Damašku jako o to nepřipustit, aby se tancovalo podle toho, jak hrají někteří hráči v NATO. Tento pakt už dlouho začíná mluvit různými hlasy, i když to Rasmussen uhlazuje, jak jen může.

Nejnověji se sólově projevuje Ankara. Erdoganovy projevy v minulých dnech, zejména to, co říkal v Káhiře, byly víceznačným signálem. Důrazně deklaroval úsilí Turecka stát se hegemonem v Blízkovýchodní oblasti a to při nezávislosti na jiných mezinárodních vztazích. To ovšem neznamená nic menšího než vážnou trhlinu ve struktuře samotné Severoatlantické aliance. Proto si taky do Ankary rychle pospíšil zvláštní americký vyjednavač - přiletěl tam 19. září - James R. Clapper Jr. (v americké historii vůbec první šéf vojenské rozvědky). Je to uznávaný odborník, pragmatický stratég, organizátor nových bezpečnostních struktur, zdůrazňující nutnost nepodceňovat nové hrozby (cyber-war threat).

Recep Tayyip Erdogan
Recep Tayyip Erdogan

Clapper měl k cestě do Turecka naléhavý důvod. Nebyly to jen vnitřní vážné názorové střety, které se občas (ale neustále) objevují mezi tureckou generálskou elitou. Byl to především náhlý obrat v tureckém postoji k vybudování radaru, který má hlídat Irán a jeho rakety. Poté, co padl strategicky nesmyslný nápad postavit takové zařízení u nás v Brdech (což byla záležitost primárně politická, aby vznikla česko-americká dohodová vazba mezinárodně-právního významu) bylo pro radar vyhledáno skutečně správné místo z vojenského hlediska. Tím se stal horský hřbet ve východní Anatolii v Turecku, v provincii Malatija. Je to zhruba o 11 zeměpisných stupňů jižněji než Brdy a hlavně o 24 stupňů na východ, blíže k Teheránu. To už je místo, které lze strategicky patřičně ocenit, neboť není jaksi bokem, ale účelově vzhledem k Iránu přímo za humny.

Erdogan rozehrává na Blízkém východě svou vlastní partii. Teď si až teatrálně namlouvá revolucemi těhotný arabský svět. Pochlebuje Egyptu ne snad pro jeho reformy (zatím skoro žádné nejsou), ale schvalováním jeho nové vůči Izraeli nevraživé politiky. Více se usmívá na Teherán. A teď naposled naznačil možný podraz vůči iránské strategii NATO. Hrozí totiž, bude-li radar v Malatiji nakonec uveden do provozu, že Turecko nebude ochotno sdílet údaje z jeho pozorování s Izraelem. To nemůže USA nevyplašit. USA jsou stále vedoucí sílou v NATO, i když se Američani při Sarkozyho válce proti Libyi nechali zaskočit a vlastně odstavit na vedlejší kolej.

Nemá-li radar v Malatiji varovat před hlavní hrozbou, která vychází z Iránu a která se týká především právě Izraele, pak se z jeho existence stává absurdita. James Clapper zřejmě musel jednat velmi delikátně a pokusit se záležitost vyřešit. Otázkou je, jak se mu to podařilo. V této souvislosti je třeba připomenout, že posledního září nastoupil do funkce nejvyššího profesionálního vojáka USA, tj. předsedy sboru náčelníků štábů všech druhů amerických ozbrojených sil nový muž. Je jím armádní generál Martin Dempsey. Ale ještě dřív, než mu sám prezident Obama v Arlingtonu popřál k jeho jmenování, už si chtěl generál Dempsey vyslechnout, co mu nejvyšší šéf vojenské rozvědky Clapper přivezl z Ankary. Veřejně je ovšem zatím ticho po pěšině. Ale to nemůže trvat dlouho. Je pravděpodobné, že Turecko ve věci radaru moc trucovat nebude. Vždyť i v Malatiji lze radar nakonec postrádat. Jak už kdysi moudře říkal sir Alexander Fleming: „Všechno na světě je důležité, ale nic zase ne tak moc.“

Letošní arabské jaro, protažené až do začínajícího podzimu, ani zdaleka nekončí. Brzké tuniské a egyptské volby nic moc nezmění. Jemenské krvavé demonstrace budou dál pokračovat. Dosud politicky vývojově strnulá Saudská Arábie se jen malinko pohnula a chystá kosmetické reformy. Nakonec umožní existenci volebního práva pro ženy. To je dobře nadávkováno, neboť i taková věc jako nedostatek ženského personálu v saudských nemocnicích si už řadu let naléhavě vyžadoval uvolnění mnoha regulí, které se žen týkají. Povolení řídit auta je prý na spadnutí už na jaře příštího roku. Zatím za porušení zákazu řízení auta ženami už nemají být tělesné tresty.
Jaký to chvályhodný pokrok.