Pochybný návrat obchodníka s levicí

Pro Jiřího Paroubka je to návrat domů. Chystá se ovládnout stranu, v níž v době reálného socialismu vyrostl. Tehdy se jmenovala socialistická, teď národně socialistická. K názvu chce bývalý premiér a předseda ČSSD připojit zvláštní přívěsek – „levice 21. století“. Co se za tímto názvem skrývá, není jasné. Paroubek mu nedal žádnou konkrétní náplň, a vzhledem k jeho politické minulosti, která zrovna neoplývá reformními myšlenkami a činy, vzniká důvodná pochybnost, že k naplnění tohoto hesla nedojde ani v nejbližší budoucnosti.

Zůstal jen double-decker

Minulost je zkrátka příliš blízko na to, aby voliči mohli bývalému předsedovi vlády a ČSSD uvěřit, že tentokrát to se socialismem pro současnost a budoucnost opravdu myslí vážně. Něco velmi podobného říkal už před šesti lety, kdy se dostal na politický vrchol. Tehdy sliboval reformní stranu „blairovského střihu“. A skutečnost? Ze sociální demokracie se stala strana jednoho muže, kde se více poslouchalo, než diskutovalo; strana hesel a sloganů, přímočarého marketingu, nežli strana tvořivého vymýšlení a politické imaginace, která nefunguje podle předpojatého levo-pravého dělení, ale podle užitečnosti opatření pro budoucnost státu; a také strana, která konzervovala starý sociální stát, než aby přemýšlela o jeho pružném vývoji, tak jako to dělala blairovská třetí cesta, ale koneckonců i nová levice Schröderova. Z ideje blairovské strany tak zůstal jen ten předvolební oranžový double-decker, krásná svítící slupka bez přitažlivějšího obsahu.

Jaký tedy socialismus nového století může Jiří Paroubek Česku nabídnout? Třetí cestu, kterou už jednou minul, jistě ne. Částečně proto, že nikdy nepochopil podstatu jejího étosu, částečně proto, že už vyčerpala svůj potenciál. Půjde proto o starou politiku sociální demokracie, sázející na silné odbory a korporativistické vyjednávání s vládou? Těžko, pokud se Paroubek nechce nechat vysmát. Jistě, je to nepochybně politika levicová, ale rozhodně ne pro 21. století.

Jiří Paroubek
Jiří Paroubek

Bojovník proti růstu?

Je snad nakonec možné, že by budoucí předseda budoucí strany opravdu sáhl po současných trendech a zalistoval v současných levicových čítankách? Ani to nevypadá pravděpodobně, jinak by totiž Paroubek netrval na zachování slova „národní“ v názvu strany, které patří spíše do 19. než do 21. století. Levicoví myslitelé dnes přemýšlejí v mnohem menších celcích regionu a místa, kde chtějí vytvářet biosociální soběstačnost; myslí globálně (s ekologickým zabarvením), ale ve velmi lokálním rozměru. A pak je tu jeden mimořádně silný levicový trend, a tím je boj s neurotickou potřebou růstu ekonomiky. Bitva s myšlenkou růstu, žijící z permanentní produkce stále nových nepotřebných potřeb, což je boj, který i na těchto stránkách vede ekonom Tomáš Sedláček, který by se jako překvapivý představitel „nové levice“ k předsedovi Paroubkovi věru moc nehodil.

Jiří Paroubek, jak si všichni jistě dobře pamatují, byl naopak vždy přívržencem růstu coby hlavního léku na všechny sociální a politické problémy. Byl vždy srdcem spíše politický byznysmen než objevovatel nebo idealista. Okamžitý zisk byl pro něho důležitější než dlouhodobé úvahy o tom, zda ekonomický růst za každou cenu je z hlediska širšího levicového konceptu spravedlivé společnosti ještě výnosem, anebo spíše ztrátou. I dnes, kdy se formou „nepřátelského převzetí“ snaží získat užitečný stranický vehikl pro návrat do milovaného postu předsedy parlamentní partaje, se chová jako obchodník. Nabízí krásný sen o budoucnosti ve formě vypočítavého sloganu, do něhož si každý může dosadit, co chce. Nejmodernější forma socialismu pro 21. století – socialismus prázdných a chytlavých slov.

(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)