Odpuštění dluhů Řecku – a co dál?

Všechno zlé je k něčemu dobré: problémy, které eurozóně nadělaly řecké veřejné finance svou neschopností zdravě hospodařit a nedělat nezvládnutelné dluhy, ukázaly na vážné mezery v institucionální výbavě eurozóny. Je pravda, že tyto mezery bylo možné identifikovat předem a že nebylo nutné, aby se projevily až jako reálná kalamita. Podobně, jako lze předvídat a spočítat nosnost střechy, aby nebylo nutné čekat na nápor sněhu a praskání krovů.

Dobrá, stalo se. Řecké rozpočtové problémy tak poskytly dobrou příležitost k opravám institucionální výbavy eurozóny a celé Evropské unie. Je potěšitelné, že radikální návrhy na řešení zůstaly mimo hlavní proud, i když ani ty nechyběly, přiznávám, že v koutku mysli napadaly i mě. Jdou vždycky až příliš ochotně vstříc populárnímu pojímání toho správného, vyznačují se přímočarostí, která se jakoby sama nabízí: neumíš hospodařit, tak mezi nás nechoď, co sis nadrobil, tak si sněz, nechtěj, abychom my dopláceli na tvoji neschopnost a lenost.

S takovouto přísností lze snad uvažovat uvnitř struktury trhu, jejímiž účastníky by byli jen jednotlivci a podniky. Řešení rozpočtových problémů velkého, patnáctimilionového společenství, jakým je právě Řecko, vyžaduje opatrnost, moudrost, milosrdenství a schopnost vidět daleko za horizont současných potíží. Vyloučení Řecka z eurozóny by bylo nevratné. Evropská unie by přišla o kus svého těla, odkud pocházejí samotné základy naší civilizace. Nebylo by to však nic procedurálně jednoduchého, i když třeba Češi nebo Slováci by mohli posloužit svými zkušenostmi z měnové odluky v roce 1993 nebo z dokonale utajené a technicky perfektně provedené měnové reformy z roku 1953 (pro jistotu dodávám, že bychom jistě nenabízeli techniku perfektní popravy svobody a demokracie).

Ale hlavně, ustavující dokumenty Evropské unie s vylučováním svých členů nepočítají. Velkou část řeckých dluhů bude třeba odpustit, odepsat. Rýsuje se již rozměr odpuštění, vypadá to na 50 – 60 %. Není nutné být školeným účetním, aby bylo jasné, že taková operace se musí odehrát na obou stranách bilance, na straně má dáti i dal. Kdo tedy bude odpouštět a jak? Řecké dluhopisy mají ve své bilanci velké evropské banky, zejména francouzské, německé, ale i další. Odepsat nějakou položku na straně má dáti, kde jsou řecké dluhopisy zaúčtovány, znamená pro banku stejně jako pro jakéhokoli jiného věřitele díru na straně dal bilance, kam se účtují zdroje.

Banka se rázem dostane do situace nedostatečné kapitálové vybavenosti. Publikum tomu správně porozumí tak, že nebude schopná vyplácet vklady, nebo bude schopná vyplácet je jen částečně, a začne před bankou tvořit frontu polekaných vkladatelů. A už je zle, propuká panika, ta se pak šíří jako morová nákaza i na jinak perfektně zdravé banky. Ztrácí se důvěra v celý bankovní systém. Odpustit dluhy Řecku znamená pro vlády Francie, Německa, ale také pro další vlády zemí sdružených do eurozóny, nutnost doplnit bankám ztracený kapitál. K tomu slouží Evropský fond finanční stability, známý jako euroval. Zhoršení kapitálové vybavenosti bank není jen problémem bank samotných, jejich majitelů nebo akcionářů, je to problém celého trhu, všech podniků, protože všechny ke své výrobě potřebují úvěr, je to tedy problém výroby a zaměstnanosti.

Vlajky EU a Řecka
Vlajky EU a Řecka

Ztracená nebo jen omezená schopnost bank poskytovat úvěry by způsobila krach mnoha podniků, ty by ztratily schopnost platit daně, vláda by tak ztratila schopnost splácet své staré dluhy a státní bankrot by už nebyl jen hrozbou. Odpuštění dluhů Řecku jako výraz solidarity a principiální vůle nedopustit pád jednoho členského státu Evropské unie si tedy vynucuje opatření na podporu celé eurozóny, celé evropské ekonomiky, její schopnosti vytvářet bohatství a zaměstnanost. Obavy z hrozící recese a nákazy mají právem i na druhé straně Atlantiku a v Asii. Ohrožena není jen ekonomika eurozóny. Také růst a zaměstnanost české ekonomiky, i když Česko není členem eurozóny, závisí na výkonnosti a prosperitě celé Unie, zejména Německa, které je jeho hlavním a největším hospodářským partnerem.

Zároveň je ale zřejmé, že oddlužování nějakého státu má a musí mít své pevné meze. Kapacita věřitelů odpouštět dluhy není neomezená, i když se státní rozpočty bohatších zemí eurozóny podělí o břemeno pomoci se soukromým sektorem. Proto je třeba velmi rychle činit na úrovni Evropské unie kroky, aby se nebezpečnému narůstání dluhů nejen řeckých, ale jakýchkoli jiných a dalších do budoucna zabránilo. Velmi správně se proto připravují sankce pro země porušující rozpočtovou disciplinu a jako nezbytnost se ukazuje i vznik evropské fiskální autority postavené hierarchicky výše, než jsou autority jednotlivých členských států.

Tato autorita bude muset mít rozsáhlé pravomoci včetně pozastavení hlasovacího práva těch, jejichž rozpočtová nekázeň způsobuje potíže ostatním. Může-li být rozpočtové hospodaření jednoho státu opravdu tak závažným zdrojem krize celé eurozóny, jak se právě ukazuje, až do té míry, že jsou slyšet hlasy o jejím možném rozpadu, pak je vývoj ústavního uspořádání Evropské unie směrem k fiskálnímu federalismu zcela jasně žádoucí. Takové uspořádání Evropy ostatně doporučovali už počátkem 90. let dva nositelé Nobelovy ceny za ekonomii – Američan James Buchanan a Francouz Maurice Aplaus. Oba členové prominentní liberální Mont Pélérin Society, kterou už v roce 1947 založil také Nobelista F. A. Hayek.