Umění a politika zachování důstojnosti

Politika a umění mají jen výjimečně společný zájem. Obvykle se tyto dvě sféry míjejí, a to natolik, že jsou považovány za protiklady. Ale jak už bylo naznačeno, výjimky tu jsou… Jeden potlačovaný proud výkladu smyslu politiky tvrdí, že tato podivná činnost, podezřívaná z omezeného zájmu o výdělek a moc, má smysl jedině tehdy, věnuje-li se udržování sociální spravedlnosti, tedy udržování důstojnosti většiny, případně navracení důstojnosti těm, kterým byla z jakýchkoliv příčin odepřena. A to je právě místo, kde se politika s uměním nejlépe potkává.

Západní voyeuři

Uchovávání důstojnosti se přece věnuje i řada uměleckých děl, v poslední době zejména těch filmových. Jedno z nich - Černá Venušerežiséra Abdela Kechiche - je právě v českých kinech. Příběh hotentotské ženy, která na začátku 19. století, století Vědy a Rozumu, přicestuje do Evropy s touhou být tanečnicí, a nakonec je zneužita pro vydělávání peněz a vědecké účely, končí po dvou stech letech politicko-uměleckým happy endem. Oslavovaným návratem jejích ostatků - mozku, pohlaví apod. - do africké půdy.

Kechiche filmově analyzuje základní instituce západního Rozumu, které formují náš život (zábava, soud, věda, umění), a nachází v nich společný jmenovatel - voyeurství. Všechny se odehrávají v „theatrech“ (i operační sály, soudní síně, posluchárny jsou „dívadla“). Díváme se v nich na život, řežeme, rozebíráme ho, nikoli pouze proto, říká nápadně Kechiche, abychom poznali svět, nýbrž proto, abychom ve světě spatřili sami sebe: vlastní krásu a vznešenost, a to i tehdy, když bojujeme za práva druhých, protože to nejdůležitější není pomoc, ale ušlechtilost pomáhajícího. Jediné, co se v Kechicheově téměř didaktickém filmu násilí Rozumu vzpírá, je umění, které jako jediné dokáže vnímat druhého a ponechat mu jeho důstojnost.

Černá Venuše (Yahima Torresová)
Černá Venuše (Yahima Torresová)

Oponovat apelu Černé Venuše v postmoderní době, která se mimo jiné vyznačuje tím, že už se nechce podřizovat násilí rozdělujícího Rozumu, se jaksi nehodí. A přesto se nabízí příklad, v němž divadlo a dívání naopak zachraňují důstojnost pozorovatele i pozorovaného, aniž by jeden byl nutně nadřazen nad druhého.

Tkáň násilí Mašínů

Naprosto originálně se to povedlo v pražském Disku, kde se studenti herectví s režisérem Jiřím Havelkou pustili do policejní rekonstrukce činů bratrů Mašínů, nazvané příznačně Já, hrdina. Pitvající a voyeurský duch Západu začíná případy „bojových“ akcí Mašínů zkoumat na ryze abstraktní rovině tělesnosti, bez osobních a jiných souvislostí, bez komentáře, v „tanečním“ pohybu.

Tady není pochyb: akt násilí nelze omluvit, chladí a mrazí. Pak se ale do prostých vražd vmísí motivace dějinné a osobní. Vraždy se mění v zabíjení z nenávisti, stávají se výpadem proti nepříteli; rýsuje se obrys možného hrdinství, do něhož vpadává politický žvást obhajoby, který místo lidského střetu vidí jen vlastní ideologii a její kýžené vítězství.

Já, hrdina
Já, hrdina

Divadelně rozřezaná struktura tkáně násilného činu díky voyeurskému pohledu diváka získává nečekanou celistvost, podobající se průřezu geologickými vrstvami. A právě tato zvláštní soudržnost řezu, který drží pohromadě mnohovrstevnatou složitost činu Mašínů jako čtyři známé vrstvy viny podle Jasperse (kriminální, morální, politická, metafyzická), propůjčuje důstojnost všem aktérům této smutné události najednou.

Západní okukování hrubě rozřezává a ničí, jako v Černé Venuši, ale umí také spojovat, jako v Já, hrdina. Paralelně s tím běží dvě politické linie. Ta první, rozumářská, je univerzální politikou násilí; druhá, „skutečná politika rozumu“, politikou zachování důstojnosti. Není snad ani třeba dodávat, že svět má stále ještě raději Černé Venuše… 

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)