Příliv mozků do Turecka

Nedávno se vzpomínalo na podepsání turecko-německé dohody o náboru tureckých občanů pro práci v Německu. V listopadu 1961 se do tehdy západního Německa vydali ti první. Vše mělo být dočasné, měli se po nějaké době vrátit domů, ale zůstali. Velké turecké komunity dnes nežijí jen v Německu, ale i v jiných státech Unie. Zejména ve vzdělanějších vrstvách evropských Turků sílí v posledních letech tendence vracet se do země, ze které jejich rodiče kdysi odjeli, a která se na rozdíl od EU nejen nepotýká s výraznou ekonomickou krizí, ale je dokonce na vzestupu a vyvíjí se skutečně rychlým tempem. Přitahuje je výrazná dynamika tureckého hospodářství (česká konotace tohoto výrazu je na pováženou…) a větší možnosti, které jim nabízí.

Mají několik výhod. Vyrostli v evropském prostředí, vystudovali německé, francouzské, rakouské, britské školy, hovoří několika cizími jazyky, znají kulturní i obchodní zvyklosti různých zemí. Navíc hovoří turecky, vychovaly je jejich turecké rodiny, takže se vyznají velmi dobře i ve zdejší mentalitě a kultuře, umí se instinktivně pohybovat v tureckém obchodním prostředí. Mají cit pro všechny detaily a odstíny komunikace z jedné i druhé strany. 

Proč se ale vrací, když „tam“ mají rodinu, přátele, důvěrně známé prostředí, většinu vzpomínek z dětství? Když „tam“ po naprostou většinu svého života byli doma? Protože mají ambice, hledají práci a rádi by před sebou viděli naději a možnosti – a to jim právě dnešní Turecko může ve velkém nabídnout. Zatímco jejich kamarádi v Evropě těžko hledají práci, oni si „tady“ mohou i vybrat. Zaměstnají je nejen pobočky evropských firem, cestovky a cizojazyčné školy, ale i turečtí podnikatelé a koncerny, které spolupracují z cizinou, expandují do světa a lační po každém mladém vzdělaném člověku. Možná sice začnou na nižších pozicích, zejména čerstvější absolventi, ale věří, že se jejich kariéra bude slibně a rychle vyvíjet a s ní příjem a společenské postavení. V Turecku se vyšším manažerem stane schopný mladý člověk velmi rychle, stejně jako se to dělo u nás v prvních letech po roce 1989.

Turci přijíždějí do Německa
Turci přijíždějí do Německa

Dříve se do Turecka vraceli hlavně dělníci a důchodci. Dnes jsou to především mladí kvalifikovaní lidé ze střední nebo vyšší střední třídy. Jednou měsíčně se pár desítek německých Turků schází na pivo v Istanbulu a Ankaře. Baví se v němčině o všem možném, vyprávějí si i vtipy, jejichž humor by podle nich běžný Turek nepochopil. Rádi přijmou pozvání na každoroční Oktoberfest pořádaný německým velvyslanectvím. Spojuje je i jeden z důvodů k odjezdu z rodného Německa – neustálý pocit, že je třeba se před někým ospravedlňovat za všechny Turky či muslimy světa, za svůj původ, na který se jich ptali při pracovních pohovorech, odpovídat na otázky, proč se Turci v Německu neintegrují lépe, proč ženy nosí šátek apod. Když vyšli z univerzit a okruhu svých německých přátel, cítili se co do šancí v životě znevýhodněni svým původem, svým jménem, cítili se jako občané druhé třídy. Teoreticky by se každý z nich mohl stát v Turecku prezidentem, v Německu, kde se jich většina narodila a vyrostla, nikdy.

Turečtí gastarbeiteři v Německu
Turečtí gastarbeiteři v Německu

Samozřejmě není málo těch, kteří přijedou s velkými nadějemi a představami o ráji a za pár měsíců zklamaně odjedou. Když tu začnou pracovat, uvědomí si, že jsou ve skutečnosti mnohem více Němci, než předpokládali. Někteří se vůbec nedokáží přizpůsobit, přitom život v Německu a život v Turecku se od sebe velmi liší. Stejně jako u mnoha dalších dětí a dospělých, kteří vyrostli mimo zemi svého původu, je život ve dvou či více kulturách také životem mezi těmito kulturami. Kromě pozitiv má i stránky negativní a jednou z nich je problém s vlastní identitou – kam patřím, kde je můj skutečný domov, pro koho nejsem cizincem. Rodina je neevropská – v turecké se hovoří turecky, udržují se turecké zvyky, jedí se turecká jídla, ctí se muslimské svátky, děti se vychovávají po turecku. To vše způsobem, jaký byl obvyklý pro ty, kteří přijeli před desetiletími. Většinová společnost, škola, přátelé, nejbližší média, instituce fungují německým (francouzským apod.) způsobem, v němčině, očekávají „německé“ chování a uznávají mnohé odlišné hodnoty. Rodina udržuje neustálou iluzi, že je v cizí zemi jen dočasně, na omezenou dobu, přestože stěhování zpět neplánuje – je tam cizí a většinová společnost se k ní tak chová. Při prázdninových návratech do „vlasti“, ve které se však ani nenarodili, si dospívající uvědomují, že se v ní také necítí jako doma, jsou jen sváteční návštěvou. Tato situace pak přispívá k životním deziluzím a zmatkům, které společně s nedostatečnou integrační politikou a rasismem v evropských zemích ústí u méně vzdělaných vrstev v radikalizaci imigratské mládeže, v její sklon k extremismu apod. Nepokoje ve Francii v roce 2005 nebyly náhodou.

Turci v Německu
Turci v Německu

U silnějších povah se vzdělanějším zázemím ovšem může toto rozpolcení působit jako výzva a snaha o jeho vyřešení přivádí zpět do Turecka ty, kteří se rozhodli se jen tak nevzdat. Jeden z nich, Nail M., říká: „Tato země potřebuje německé a další evropské Turky. Nepodceňuji zdejší mládež, je v ní mnoho talentů a schopných lidí. My, co jsme vyrostli tam, však máme zvláštní poslání – vytvořit most mezi Tureckem a Evropou.“ Doufám, že se jim to podaří, protože Evropa zná Turecko a Turky ve skutečnosti mnohem méně, než si myslíme.