„Pil jsem ve svátek rakini“ už před 700 lety

Před dvěma týdny se v bulharských médiích objevila zpráva, že při archeologických pracích ve městě Veliko Tarnovo (hlavním městě druhého bulharského carství, kdy bylo v 12.-14. století nejsilnější pevností v zemi až do pádu pod osmanskou nadvládu) byl nalezen střep s nápisem „Pil jsem ve svátek rakini“. Senzace v tom byly dvě a hned vyvolaly různé zasvěcené i velmi laické komentáře. Zaprvé by se jednalo o posun prvních důkazů o existenci místní pálenky z 16. na 14. století. Zadruhé by se musela poopravit i jazykovědná stránka – vědci doposud předpokládali, že se dnešní bulharské slovo „rakija“ jako varianta tureckého „rakı“ (vzniklého z arabského „arak“) začalo používat v Bulharsku až jako v části Osmanského impéria. Zpráva zastínila nález mnohem důležitější – objev zámku, postaveného pravděpodobně v 12. století.

Není divu – Bulhaři jsou na rakii pyšní, velmi rádi ji vyrábějí, pijí, obchodují s ní a nabízejí ji všem svým hostům. Lze ji udělat z jakéhokoliv ovoce, ale asi nejznámější je z hroznů „grozdova rakija“. Místních destilátů je ovšem víc a jedním z nich je mastika. Jedná se o anýzovku, která při zředění vodou zbělá. Kromě známého koktejlu Obláček, směsi anýzovky a peprmintky a podle jejich poměru skutečně vyvolávající pocit vznášení se a následného bolestivého pádu na zem, je zajímavý nový, který se v létě objevil v baru kdesi na jižním pobřeží. Má barvy bulharské vlajky – zdola nahoru červený meloun, zelená peprmintka a mastika zbělalá ledem – a jmenuje se Facka BB. Zkratka není iniciálami Bardotky, nýbrž Bojko Borisova, bulharského premiéra.

Co je ovšem zajímavější, je matoucí propletenec názvů čtyř oblíbených nápojů ve třech dějinami i dnešním sousedstvím spojených zemí – Bulharska, Řecka a Turecka. Začněme ovocnou nebo bylinkovou pálenkou – bulharsky je to „rakija“. V Turecku v této podobě neexistuje, ovšem „rakı“ se v něm říká oblíbené anýzovce (tedy ovocnému destilátu s anýzovou příchutí) a je v této muslimské zemi snad jediným „národním“ tvrdým alkoholem. Jeho řeckou obdobou je „ouzo“, místy ovšem taky nazývané „mastika“. Všechny tři, rakija, rakı a ouzo, jsou doma oblíbené, bývají ne příliš trvalým suvenýrem pro turisty a staly se vývozním artiklem. Jak už jsem zmínila, bulharská anýzovka se jmenuje „mastika“ a chutná jako rakı či ouzo. V Řecku ovšem slovo „mastik“ vyvolá i představu velmi sladkého likéru s chutí mastixu, pryskyřice mastixového stromu (Pistacia lentiscus). Ovšem mastikou je prý i běžný ovocný (neanýzový) destilát v oblasti Makedonie (nikoli státu). Zjednodušeně: bulharská mastika=turecká rakı=řecké ouzo (méně mastik)=ovocný destilát s anýzem. Bulharská, srbská, chorvatská rakija/rakia=makedonská mastika, ale i rakia=ovocný destilát, pálenka. Pak se v tom má člověk vyznat.

Rakija
Rakija

Bulharskou rakiji lze prý udělat téměř z čekoholi, co roste v sadu, na vinici či na zahrádce a tradičně „vař“ vlastní domácí rakii mnoho bulharských rodin. Její barva se neodvíjí od ovoce - nikdy nebývá tmavší než velmi slabý heřmánkový čaj. Přesto se před léty v naší lednici objevila rakija zelená, s vůní a příchutí kiwi. Dědeček si chtěl namíchat z instantního prášku a vody kiwiový nápoj – a místo láhve s vodou sáhl omylem po neoznačené flašce domácí rakije. Pak se snažil své kolegy, také odborníky na destilaci alkoholu, přesvědčit, že se mu povedla rakija z kiwi. Prozradila ho barva, které nelze dosáhnout jinak, než barvivem, kterou by ovšem on jako expert do rakije nikdy nepřidal.

Rakija se obvykle podává správně vychlazená, před jídlem a se salátem.

S anýzovkou se pojí další žert, trochu nebezpečnější a naší rodinou nikdy nevyzkoušený – injekční stříkačkou „impregnovat“ meloun anýzovkou jakéhokoliv druhu (co se do něj vejde), zmrazit a podávat. Je to samozřejmě jen pro dospělé a s mírou – alkohol prý není moc poznat, pokrm je osvěžující a snadno se dosáhne vysokého promile.

A ještě bulharský tip na zimu či nachlazení – potřebujete-li se pořádně zahřát, nalijte do malé nádoby, nejlépe do džezvy, rakiji (nebo jakoukoli dobrou ovocnou pálenku, kterou máte po ruce), přidáte trochu cukru nebo medu, podle chuti můžete přidat koření, přikryjete – a zahřejete jen do bodu varu. Nevařit! Na minutku odstavit, odkrýt a podávat v nahřátém hrnku, pít hned, nespálíte se. Na rozdíl od turecké rakı s vodou a ledem je pro tuto roční dobu, zejména za dlouhých večerů po přechodu na zimní čas, jako přímo vymyšlená.