Sýrie ve stále silnějších kleštích

Nezdá se být za rychle se vyvíjející situace zvláště překvapivé, že Írán posílá do Sýrie speciální výsadkové jednotky, aby podpořil Asadův režim. Letos to učinil už několikrát. Nyní znovu v pátek 18. listopadu. Ale teď již nejde jen o hlavouny – plukovníky a islámské revoluční politruky. Teď jsou to kompaktní skupiny fanatických hrdlořezů IRGC, neboli „gardoví džihádisti“.

Jejich hlavním úkolem je zřejmě dobře načasované proniknutí do Gazy a na Západní břeh, a pak širší koordinovaný útok na Izrael spolu s Hizbulláhem, bojůvkami Hamasu a dalšími programovými „židobijci“. Íránsko-izraelský konflikt je dlouho cítit ve vzduchu, než aby mohlo být překvapením takové vojenské gesto Teheránu.

Sýrie je důležité předpolí v íránské „proxy-war“ proti Tel Avivu. Teď je ovšem samotný syrský režim na okraji propasti a je otázka času, kdy moc konečně Asadovi vypadne z rukou. (Sázkové kanceláře v Karáčí i v Kataru na to už celý listopad ochotně přijímají sázky). Asadův konec by byl i velkou prohrou Teheránu. Tomu se letos už nepovedl jeden pokus o převrat v oblasti, kterou má blíž, přímo za vodou, v Bahrajnu (a finančně měl přijít tenhle pokus íránských ajatoláhů o svržení emirské dynastie al-Khalifů na dobrých 600 tisíc dolarů).

Přímé vojenské posílení Asada Íránem je dost závažným a možná ne dost promyšleným tahem v bolestivé občanské válce Syřanů. Má ovšem svou logiku, poté co za íránské peníze se opět prosazoval projekt nukleárního výzkumu, na jehož konci by mohla být nukleární zbraň. Tentokrát v severosyrském městě Hasaka, nedaleko velkého Asadova jezera, snad největšího vodojemu v arabském prostoru jižně od Turecka.

Portrét prezidenta Bašára Asada v ulicích Damašku
Portrét prezidenta Bašára Asada v ulicích Damašku

Nelze pochybovat, že teheránská pomocná ruka damašskému diktátorovi je quid pro quo. Než se rozhořela domácí syrská intifáda naplno, Bašár neměl o očividně přímou íránskou vojenskou pomoc velký zájem. Je to něco, co jasně prozrazuje až přílišnou slabost režimu. To jej nejen přímo diskredituje, ale především významně povzbuzuje všechny protivníky. V opozici vůči Bašáru Asadovi zatím není příliš mnoho jednoty, ale stále silnější vojenská vazba na ose Teherán-Damašek nepochybně pomáhá odpůrcům syrského prezidenta k větší jednotě, třeba dočasné.

Damašek v letošním roce od dubna prakticky každé tři týdny posílal do Íránu „kontaktní mise specialistů“, spíš na direktivní školení, než na vzájemné porady o strategii. To znepokojuje celou skupinu zemí Perského zálivu, všechny Emiráty, Saudy i Oman – a díky jim se značně urychlilo jednání celé Ligy arabských zemí. Včera se na tiskové konferenci syrský ministr zahraničí Walid al Muallem oháněl hesly o národní suverenitě, na kterou nesmí sahat nikdo ani z „bratrských arabských zemí“. Ale v jeho projevu (ten přenášely televize řady zemí – Al-Džazíra, Russia Today, čínská CCTV 9 i izraelská JWN 1) byly zřejmé nuance, že i o zprostředkování jednání „s rebely“ by se dalo uvažovat.

Muallem (v lednu mu bude 70) je jedním z nejzkušenějších diplomatů, které Sýrie má. Býval velvyslancem v USA, byl a je jedním z hlavních vyjednavačů o vztazích na Blízkém východě a s Izraelem zvlášť. Proto byla jeho včerejší tisková konference tak početně navštívena s očekáváním signálu pootevření dveří k jednání. Jenže takovou naději na vstřícnost k možnému řešení a skončení občanské války doktor Muallem (i když kultivovaným a mírným hlasem) ihned zabíjel mnohokrát opakovanou floskulí: „Jde o ryze naše domácí syrské problémy a ty si my sami taky dokážeme vyřešit.“

Protesty v Sýrii
Protesty v Sýrii

Třídenní ultimatum Ligy arabských zemí tak smetl ze stolu. Krev nejméně v sedmi syrských městech teče dál. Idlib (50tisícové město na severozápadě Sýrie blízko tureckých hranic) už prakticky není od středy v rukou vládních oddílů, jen centrum, ale ne široké okolí. Podrobnější pohled na mapu vojenských střetů vlády a jejích odpůrců v posledních dvou týdnech se podobá oboustranně bojům typu „hit and run“, – udeř a stáhni se zpět (a šetři síly na další střet). Bašar Asad stále spoléhá na to, že může přežít. Včera (20. 11. v neděli) opět varoval, že pokračující a „z ciziny živená snaha o svržení režimu“ bude mít nakonec za následek pohromu daleko za syrskými hranicemi.

Asadova kalkulace vychází z poznatku, že v prostoru Sýrie se nemůže opakovat osud Kaddáfího, protože Rusko a Čína „si nezopakují omyl, který dal bombardérům NATO nádhernou možnost vyhrát jednu cvičnou, bezztrátovou válku“ (výrok Rahíma as-Salema, analytika indického strategického institutu v Mumbaí). Tím omylem je míněno neodporování výkladu rezoluce Rady bezpečnosti o bezletové zóně nad Libyí, umožňující nakonec povstalcům proti Kaddáfímu získat neporazitelného nebeského ochránce a spojence.

Jakkoliv se syrský režim ocitá ve stále silnějších kleštích občanské války, nevěří, že je možné tuto válku prohrát – aniž by současně došlo k válce proti Íránu. Bašar Asad také velmi spoléhá na Rusko, jehož válečné lodi v těchto dnech propluly z Černého moře do Středozemního a míří k Tartusu, z něhož už v příštím roce – tak to bylo potvrzeno i vloni v květnu při návštěvě Medvěděva v Damašku – má být permanentní ruská námořní základna.

[Na tak strategickou dohodu si před 40 lety podali ruce ještě Brežněv a Háfiz al-Asad. A celých posledních 20 let, hospodářsky pro Moskvu nesmírně náročných, Rusko Tartuský přístav modernizovalo, jak jen mohlo. Byla to velká priorita v době krajně problematických vztahů s Ukrajinou a nejistoty kolem statutu Sevastopolu.]

Bašár Asad (vlevo) v mešitě
Bašár Asad (vlevo) v mešitě

Víc než kde jinde platí nyní v arabském světě, že všechno souvisí se vším. Vládní skupina v Damašku je velmi potěšena „revolučním chaosem v Káhiře“, neboť týden před volbami v Egyptě se bude pozornost značně odvracet od vývoje v Sýrii a od krvavého boje uvnitř země, hlavně na severu a podél západních hranic. Bašárův blízký příbuzný oligarcha Rami Makhlouf, přezdívaný „drahý bratránek“ nebo taky syrský Boris (Berezovskij), pro schopnost miliardářských globálních intrik – je ve velmi militantní náladě. Tento znamenitý světový intrikán patří k nejvehementnějším hlasatelům názoru, že zahraniční vojenský zásah proti Sýrii bude znamenat konec Izraele, ba Armagedon také pro Jordánsko i Saudskou Arábii. Katar, který se stává stále významnějším centrem mezinárodních a zejména meziarabských rokování, to nebere na lehkou váhu.

Blíží se konec roku, což znamená určitý milník v sousedním Iráku v souvislosti s deklarovaným (váhavým) odchodem amerických vojáků. A tedy s očekávaným a snadno předvídatelným dalším a větším posilováním íránského vlivu na celou situaci v Iráku. A platí a bude platit dál – jakékoli zvětšení nestability v Bagdádu bude působit jako chladivý obklad na čele Bašara Asada. Stará politicko-strategická zásada „cizí starost – moje radost“ se ozvala ve zprávách syrské televize v podobě otázky, nevěnuje-li západ příliš mnoho pozornosti Damašku, „když by se USA a EU měly spíše starat o vlastní propastné dluhy“.

Nečekejme, že syrská situace se vyřeší rychle. Bude ještě dlouhá řada zvratů a nových problémů.