Pevné bloky doku-mentalisty Gogoly

Dokumentární film neexistuje. Je tu jen více či méně manipulovaný obraz, subjektivně složený, pojednávající o zcela subjektivním tématu. Důležité je, že v setkání dvou subjektů – jednoho před kamerou a jednoho za kamerou (a ve střižně) – vznikne něco nového, co posouvá vnímání reality a zároveň vytváří realitu úplně novou. Film není dokumentární, ale „doku-mentální“, přemýšlí tím, že dokumentuje (zachycuje i vyvolává) toto zvláštní napětí mezi dvěma zcela suverénními a bez kamery téměř nespojitými, subjektivními světy.

Olda – drží!

To je ve stručnosti dokumentární suma režiséra Jana Gogoly ml., jehož filmy právě pro tuto otevřenost a vnitřní nejistotu dostávaly v minulosti trochu vyprázdněnou nálepku postmoderní. Gogolovi ale nikdy nešlo o nějakou relativizaci všeho, která se v souvislosti se slovem postmoderní pravidelně objevuje jako synonymum, nýbrž o to, aby skrze záměrnou a někdy velmi krutou relativizaci našel něco pevného. Doku-mentalista Gogola je v tomto smyslu jeden z posledních opravdových modernistů: přijímá nejistotu moderní reality, její tekutost a neforemnost, ale vzpírá se jí tím, že ji přivádí k bodu, kdy sama skrze film ze sebe vyvrhává pevné bloky, s nimiž se už jen tak nepohne.

Bylo to patrné už před dvěma lety, kdy se jeho film Mám ráda nudný život stal v Jihlavě nejlepším českým dokumentem. Buddhistická meditace z banálních zápisů v deníku Aleny Němcové vytvořila téměř hmatatelnou zkušenost času, který protéká mezi prsty jako voda. Zhmotnit čas – tendence ve výtvarném umění velmi silná – našla své místo i ve filmu.

V nejnovějším Gogolově snímku, filmovém rozhovoru s lídrem kapely Katapult Oldou Říhou, nazvaném Rock života, se objevuje ještě něco pevnějšího. Gogola za kamerou i před ní napíná všechny síly, aby rozbil Říhovu sebejistotu, neskutečnou soudržnost, inerci nebo snad rigidnost, kterou po celou dobu natáčení vykazuje. Vytahuje ze svého tazatelského repertoáru všechny zákeřné fígle, včetně těch přímočaře vyděračských, jenom aby rozpohyboval člověka, kterého se jal kamerou pitvat. Jenže Olda – drží a drží!

Olda Říha
Olda Říha

Bez-mocná kamera

Záměrně přiznaná snaha manipulovat a posouvat, rýpat a provokovat, tentokrát k ničemu nevede. Ale to je jen první efekt, protože právě díky této zkoušce, díky bezohledné tortuře kamery, vystupuje postava Oldy Říhy jako pevný, nehybný blok kamene uprostřed starého kruhového oltáře zasazeného v rozsedlině dvou horských masivů. Ze subjektivní práce na dvou koncích propojující kamery vychází nakonec něco velmi objektivního, něco, co si z kina můžeme odnést do svého života.

Tenhle kámen s nápisem Olda Říha nejenom že nejde rozbít nebo převalit, ale nelze se mu ani ironicky posmívat, i když nám písně jako Hlupák váhá nebo Vojín XY připadají přihlouplé; a to jednoduše proto, že ho brání vznešenost či majestát, které získal v průběhu Gogolova filmového mučení. Rock života přináší zapomenutou mystickou zkušenost filmu, v níž je film životem a život filmem.

Ve světě, v němž se kamera stala nástrojem všeobecného přivlastňování, je ale zásadnější jiný objev. Kamera, která v Gogolově filmu přiděluje, ale možná jen zdůrazňuje háv vznešenosti (Gogolova sympatetická náklonnost k Oldovi je zřejmá), zároveň přiznává porážku. Její všemocné násilí, které jindy zmůže cokoliv (nutí lidi přiznávat se, odhalovat jiné tváře, měnit názory a realitu), najednou při setkání s „balvanem“ nezmůže nic víc než potvrzovat to, co jest. Subjektivní doku-mentalismus se mění v objektivní (filmovou) ontologii. Ale možná jenom a právě proto, že je to prakticky totéž.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)