Historicky první turecká vládní omluva

Hlavní turecká zpráva z minulé středy zůstala bohužel v zahraničním tisku téměř bez povšimnutí – z úst premiéra poprvé v novodobé turecké historii zazněla omluva za násilí a porušení lidských práv, spáchaná státem před více než 70 lety. Za masakry v Dersimu v letech 1937 a 1938. O co se jedná? Přesídlovací zákon z roku 1934 měl národnímu státu pomoci asimilovat etnické (a potažmo i náboženské) menšiny a dosáhnout tak „kulturní jednoty“ země. Na jeho základě byly minority rozptylovány a další zákon, který k němu přibyl o rok později, udělal z východních, převážně alevitských oblastí Turecka evakuační zónu a zbavil ji i tradičního jména – dodnes je z Dersimu Tunceli (čti Tundželi).

Místní nuceně opouštěli své domovy a hospodářství a byli rozstěhováváni do různých částí státu. Lidé se ovšem nechtěli podřídit bezpráví a bránili se, jak mohli. Petice, protesty, ozbrojené bojůvky. Stát byl ve výhodě – měl mnohem početnější armádu, modernější zbraně, zkušenosti. Nezdráhal se být naprosto bezohledný. Jeho jednotky hromadně zabíjely civilisty, včetně dětí, žen, starých a bezmocných, srovnaly se zemí celé vesnice, bombardovaly, vystěhovávaly. Pro Atatürkovu adoptivní dceru, vojenskou pilotku Sabihu Gőkçen, o které jsem tu nedávno psala, to byla první a jediná vojenská akce. Vše trvalo zhruba od začátku 1937 do října 1938. Odhad počtu obětí se různí, v omluvě premiér uvedl 13 806. Tolik hrubý náčrt událostí.

Jak je to tedy se středeční omluvou? Recep Tayyip Erdoğan se omluvil jménem tureckého státu. Doposud bylo takové gesto v turecké politice nemyslitelné. Turecký stát totiž celkem pevně věří ve svou neomylnost – a samozřejmě každý politický subjekt v tu vlastní. Proto si zdejší premiér neodpustil poznámku, že dersimský masakr proběhl v době vlády CHP (Reblikánské lidové strany), která je dnes hlavní opoziční silou, a že by se za to, co se stalo, měla omluvit ona. Rýpnutí to bylo ve skutečnosti i osobní, protože její lídr Kemal Kılıçdaroğlu je velmi pyšný na to, že pochází právě z Tunceli. Ten se samozřejmě nedal, hned zaútočil, že omluva nestačí, že je třeba zpřístupnit všechny dobové archivy, že je třeba vrátit lidem jejich pozemky atd. Něco jistě možné je, něco by zřejmě bylo velmi komplikované. Ale takhle to má fungovat – opozice je opozice. Objevily se také spekulace o tom, že chce Erdoğan odlákat pozornost od jiných, aktuálnějších témat zdejší politiky…

Recep Tayyip Erdogan
Recep Tayyip Erdogan

Každopádně znamená omluva tureckého státu za dersimský masakr (nehledě na to, kdo je teď u moci) dvě zásadní věci:

1. S rychlým ekonomickým vývojem a sílícím zahraničněpolitickým vlivem, za které vděčí Turecko své relativní obecné stabilitě v rámci regionu, stoupá i jeho „zdravé“ sebevědomí. Pro žádný stát není jednoduché přiznat se k chybám, zejména takového rázu. Je to důležitý krok a překročení zásadní psychologické bariéry.

2. Je to jen začátek. Čeho? To teprve uvidíme. Na řadě by mělo být zpřístupnění dokumentů. A hlavně – není to jediná omluva, která je od tureckého státu očekávána. Nejznámější je kauza vysídlování a masakrů Arménů v roce 1915, ale nezanedbatelné byly i následky zavedení daně z majetku nemuslimů za 2. světové války.

Doufejme, že je Erdoğanova omluva signálem změny turecké mentality v pohledu na vlastní minulost, ale i budoucnost.