Svět podle Zdeňka Velíška (202)

Moc si to neuvědomujeme, ale v těchto dnech, ve dnech předcházejících prosincovým summitům EU a eurozóny, se v Evropě „láme chleba“. Všichni odkudkoliv na této planetě křičí směrem k Bruselu, potažmo Berlínu a Paříži, že eurozóna už nemá moc času na to, aby se rozhodla, jakým způsobem chce bránit svou společnou měnu, stabilizovat ekonomiky států své měnové unie, a přitom také udržet politickou soudržnost celé Evropské unie.

Jen pár dnů do procitnutí z „evropského snu“?

Hodně cynicky musí znít uším všech, kdo cítí či vědí, že osud jejich země a vlastně i jejich osobní osud je dnes už silně provázán s osudem evropských struktur, zpráva, že ve Velké Británii začaly sázkové kanceláře přijímat sázky na to, kdy eurozóna a s ní „evropský  sen“ ztroskotá.  Přímo trudnomyslnosti asi propadnou eurooptimisté, když si přečtou ve Financial Times (28.11.) článek jednoho ze spolehlivě skeptických komentátorů evropského dění, Wolfganga Münchaua, nadepsaný „Eurozóna má opravdu jen pár dnů na to, aby zažehnala kolaps“.

Že Evropa má co nejdříve dokázat finančním trhům a politikům ostatního světa, že je schopna „udělat si doma pořádek“ a přestat se světu jevit jako sedmnáctihlavý, a EU jako sedmadvacetihlavý, organismus, neschopný jednoznačných a přitom tolik potřebných činů, zaznělo i z Washingtonu, kde se Obama setkal s představiteli EU van Rompuyem, Barrosem a Ashtonovou. Možná by bylo dobré všimnout si ale v agenturních zprávách i toho, že Obama měl při této příležitosti vyzvat členské země EU k rezolutnější podpoře eurozóny a společné měny, a Evropu (EU) měl vybídnout k energičtějším krokům směrem k integraci. Obojí tu vyzdvihuji zejména s ohledem na nechuť české politiky jít právě tímto směrem. 

Barack Obama
Barack Obama

Ta zpráva z víkendového setkání EU-USA mi připomněla komentář, který jsem odvysílal už před deseti dny v Čro6. Docela mě překvapilo, že je ještě skoro ve všem platný. V době, kdy se v EU, hlavně tedy mezi jejími čelnými lídry, denně objevují nové a nové návrhy řešení dluhové krize a stability evropských struktur, aby vzápětí byly zase odsunuty na vedlejší kolej a nahrazeny jinými, je docela zázrak, že se nějaký komentář dá číst ještě po týdnu. Berte ten můj psaný pro Čro6, který vám teď nabízím,  jako součást mého dnešního komentáře pro vás.   

Po krizi bude EU jiná a ČR stejná?

Pokud jste tedy absolvovali poslech mého komentáře pro Čro6, dodám k němu ještě, že dnes už se naplnilo to, co jsem si v něm přál: ČR dala v Bruselu najevo, že se nesmiřuje s pasivní rolí ve chvíli rozhodování o budoucnosti eura a eurozóny, neboť připravované, zřejmě zásadní, změny se budou nějakým způsobem týkat celé sedmadvacítky. Jenomže bez vyjádření jednoznačné podpory České republiky eurozóně a bez zdůraznění zájmu ČR vstoupit do ní a přijmout euro mě toto prohlášení spíš znepokojuje, než uspokojuje.

Nečas na summitu EU
Nečas na summitu EU

To, k čemu eurozóna musí dospět, ať už si k tomu zvolí kteroukoli z diskutovaných cest, je větší integrace, společné řízení v citlivých záležitostech, společná pravidla a postupy, větší uniformita v rozhodování členských vlád ve věcech fiskálních i jiných. A já si nejsem jist, jestli by současný hlas české vlády při rozhodování o takovýchto změnách evropských institucí a legislativy byl příspěvkem k jejich schválení nebo spíš k jejich zmaření. Dnešní česká vláda přece není pro větší integraci uvnitř EU. Má-li ale mít Evropa ve světě váhu půlmiliardového společenství, má-li být pojištěna proti nástrahám globálního světa a má-li vůbec přežít jako ucelená formace, doba si od ní integraci, jednotu a soudržnost nevyhnutelně vyžádá.