Flákač – žid pozdní liberální demokracie

Premiér – hrdina! Neohroženě bojující proti flákačům, kteří kazí chod ekonomicko-politického stroje, podvrací společnou práci všem! Zvláštní déja vu. V minulém režimu se bojovalo proti příživníkům, kteří odmítali práci a porušovali tak zakládající pravidlo socialismu, podle nějž měl každý právo i povinnost pracovat. Dnes, v době rozvinutého globálního kapitalismu, v jehož proudu plaveme, bojujeme proti flákačům, zneužívajícím systém dávek a podpor.

Neúčinná námaha
Dva odlišné systémy, princip pořád stejný: i ti, kdo pracovat nemohou, protože práci nemají (a to je vždy hlavně jejich chyba: hloupí, nevzdělaní, líní!), nakonec budou muset pracovat, protože práce je dál centrem dění. Práce polidšťuje, je to antropologická konstanta, bez níž člověk neexistuje, vysvětloval pseudomarxismus českých komunistů… A kdo by očekával, že tutéž ideologii budou dnes šířit pravicoví politici, místo toho, aby přemýšleli, jak radikálně se práce změnila, jak jí ubývá, jak už ji ve staré podobě ani nepotřebujeme a že tudíž už nemůže být sociálním poutem společnosti. Práce dnes rozděluje, a to nejen proto, že není, ale třeba i proto, že nás okrádá o volný čas, v němž moderní lidé realizují své štěstí.

Premiér Nečas si takové souvislosti nepřipouští, protože trpí fixní ideou, v níž lidé na podpoře či na dávkách vystupují jako podezřelé živly, které jsou v obecné představě jednou z hlavních příčin nerovnováhy rozpočtu a tím i dnešní a budoucí krize. Ekonomické zisky z tlaku na lidi, kteří jsou bez práce nebo pobírají dávky, budou ale v poměru k rozpočtovému deficitu minimální. Z kvantitativní analýzy zneužívání dávek, kterou nedávno provedl sociolog Ondřej Lánský, vyplývá, že jejich zneužívání tvoří asi 0,35 % rozpočtu, tedy asi čtyři miliardy korun. Nejvíc se zneužívá podpora v nezaměstnanosti, kde se odhaduje, že zhruba třetina lidí, kteří ji pobírají, zároveň načerno pracuje. Tento zvláštní typ „flákačů“ přitom žije z toho, že se zaměstnavatelům hodí: nejsou za ně nijak odpovědni a nestojí moc peněz.
Při deficitech přesahujících sto miliard jsou „zneužívané“ čtyři miliardy marginálie, která neodpovídá politické námaze a energii, jež je směrem k „flákačům a podvodníkům“ vynakládána. Proč to tedy politici dělají, když vědí, že z násilné „pracovní převýchovy prací“ nic zásadního z hlediska hospodaření státu nezískají?

Petr Nečas na Šluknovsku
Petr Nečas na Šluknovsku

Zkažený, zlý cizinec v doupěti
Odpověď je stará jako politika. „Flákač“ je ten, na něhož se dá snadno svést pozornost. Plní roli emocionálního hromosvodu, na který se navěšují tíživé frustrace kohokoliv. „Flákač“ je rušivý prvek, nikoli produkt sociálně-politického prostředí, jak by se dalo očekávat u rozumných lidí, ale parazit, který narušuje řád práce, považovaný za přirozený a posvátný. „Flákač“ se podobá neznámému rachotu v doupěti ve stejnojmenné Kafkově povídce; i ten narušuje pořádek; a je to on, kdo může za nepříjemnosti v doupěti a ve společnosti, protože nectí základní pracovní zákon, víru komunity, zkrátka je „jiného vyznání“. Flákač: to je něco jako žid českého kapitalismu.

Někteří politici s touto figurou „zkaženého cizince“ pracují nevědomě; jiní ji záměrně zneužívají k emocionálnímu vyplňování politického prostoru, který je jinak kvůli ideologické únavě prázdný. Svým „antiflákačským“ vystoupením na severu Čech se premiér Nečas bohužel přibližuje ke druhé skupině, která postavu cizince lacině využívá k získávání politických bodů. Nepokládá si totiž otázku, jak tomuto „flákači“ rozumět, jak přeložit jeho řeč, aby se tato sociální realita v jazyce většiny neztratila. Flákač není v premiérově světě člověk, nýbrž předmět politické nápravy, a jako takovému mu nelze rozumět, neboť mluví až tehdy, když se ztotožní s řečí premiéra – s jazykem poctivých pracujících lidí.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)