Unie bubnuje na poplach aneb Co by s krizí dělal vysloužilý politik

Každé povolání asi má svou nemoc. Ta se v čisté podobě projeví záhy poté, co člověk odejde do penze nebo musí ve svém povolání nějak skončit. Starý češtinář bude stále v duchu opravovat chyby v textech, které mu přijdou do ruky, starého policajta svrbí dlaně, když musí bezmocně pozorovat, jak se krade v samoobsluze a starý předseda rozpočtového výboru parlamentu musí kroutit hlavou nad tím, jak bezstarostně poslanci hlasují o rozpočtových výdajích, aby si koupili hlasy voličů ze své vesnice. Jenomže dnešní texty jsou skutečně plné gramatických a syntaktických chyb, v samoobsluhách se skutečně krade až hanba a většina poslaneckých sněmoven států Evropské unie skutečně rozumí suverenitě a demokracii tak, že pro ně žádná rozpočtová omezení nesmí platit.

Euroskeptici se nám snaží namluvit, že rozhodnutí zavést v Evropské unii jednotnou měnu bylo od samého počátku chybné, že každý národ si měl pěkně ponechat svou vlastní měnu, vlastní centrální banku a vlastní měnovou politiku. Neřeknou však, že by to znamenalo zvyknout si opět na měnové války, v nichž bojuje každý proti každému a pomocí devalvace vlastní měny se snaží přehodit horký brambor nezaměstnanosti sousedům přes plot. Znamenalo by to opět vztyčit kolem vlastní ekonomiky plot celních bariér a dovozních kvót. Chtějí vzkřísit k životu starou jedovatou ideu národní suverenity, jako by už všichni zapomněli, že právě ona stála u zrodu dlouhé série absurdních a sebevražedných evropských válek. Vrátit se do bodu nula by bylo nejen prakticky neproveditelné, ale znamenalo by to zničit a zahodit všechno to úžasné, co se už podařilo za desetiletí od Římské smlouvy vytvořit.

Eurozóna
Eurozóna

Evropská unie na myšlence společného trhu a velkolepých svobod volného pohybu lidí, kapitálu a zboží už skutečně stojí. Už smazala mnohé hranice mezi evropskými národy a hodlá v tom pokračovat. Není to organizace typu RVHP, jak se nám snaží euroskeptici namluvit. Je to její opak. Pravý opak. Výstup svobodného celoevropskéhom trhu vzniká jako soutok bezpočtu potůčků a říček pramenících ze znalostí a příležitostí lidí mnohamiliónového kontinentu. Výstup organizace, jako byla RVHP, byl nejprve úzkou mocenskou skupinou naplánován a pak převeden do úkolů adresovaných státům a jejich občanům. Aby mohli zadané úkoly plnit, nesměli si klást své vlastní.

Evropská unie je především společným trhem, jako společný trh také vznikla. Je však také organizací, která musí mít své „byrokraty“, aby mohla plnit úkol péče o společný trh a mohla financovat některé veřejné statky evropského významu. Evropská unie má a musí mít své správní centrum, jeho úkolem však není stanovovat výsledný tvar evropské výroby, jak tomu bylo v případě RVHP, nýbrž zabezpečovat obecné podmínky, za nichž mohou svobodní evropští občané a podniky dosahovat svých vlastních cílů.

V praxi to znamená trpělivě a nekompromisně odstraňovat jednu překážku svobodného pohybu lidí, zboží a kapitálu za druhou. Má třeba Rakousko nebo Německo námitky proti zaměstnávání Čechů, bojí se, že přijdou o práci jejich občané? Dobrá, chápeme, ale máte čas do konce roku 2011, abyste překážky zaměstnávání Čechů odstranili.

Evropská unie
Evropská unie

Osudová křižovatka, na níž v těchto prosincových dnech roku 2011 Evropská unie stojí, má svůj původ v obrovské disproporci mezi úsilím věnovaným až doposud budování společného trhu se společnou měnou a úsilím věnovaným budování organizace. Budování Evropské unie jako společného trhu pokročilo velmi daleko, 17 států z 27 má společnou měnu, ale Evropská unie jako organizace je velmi slabá, v rozpočtové oblasti je totálně decentralizovaná, má sice společnou měnu, ale žádnou společnou rozpočtovou politiku, žádná společná rozpočtová pravidla, žádné společné daně s jejich společně stanoveným rozpočtovým určením.

Členské státy eurozóny sice už nemohou vést kurzové války a schovávat se za celní bariéry, což je skvělé, ale mohou svým partnerům působit těžké problémy jinudy, svou suverénní rozpočtovou politikou, do níž až dosud Evropské unii nesmělo nic být. Na společný finanční trh, který je dokonce společný v celosvětovém měřítku, připlouvají dluhopisy států jak rozpočtově vzorně ukázněných, tak těch, které si s dluhem nedělají žádné starosti, které si myslí, že po nich může přijít potopa a že dlouhodobě budeme všichni stejně mrtvi, jak pravil jejich guru lord Keynes.

Když pak na neukázněné členy eurozóny potopa skutečně hrozí přijít, musí být z peněz ostatních zachraňováni, protože ohrožují celou eurozónu. Ti vzorní a rozpočtově ukáznění jsou navíc poškozováni tím, že výnosy všech dluhopisů jsou mnohem vyšší, než by jinak byly, financování rozpočtových potřeb je proto dražší a hlavně, podřadné dluhopisy se dostávají do portfolií bank, které se mohou kvůli tomu ocitnout a také ocitají na hraně bankrotu a musí žádat o pomoc vlády. Těm pak nezbývá než břemeno převalit na daňové poplatníky.

Zdá se, že lídři Evropské unie pochopili, kde je její slabé místo a hodlají přepsat nebo doplnit Lisabonskou smlouvu, aby bylo možné rozpočtovou kázeň členských států vynucovat a kontrolovat, aby nebylo nutné nekázni jen pasivně přihlížet jako dosud. Evropská unie se musí vydat směrem k fiskální unii. Všem se to asi nebude líbit, pro ně se patrně otevře možnost zůstat mimo eurozónu. Bude to jejich smůla, ale nebudou alespoň překážet.