Věčně nevyřešená česká otázka…

Před pár dny ministr financí Miroslav Kalousek prohlásil, že v případě pádu eura se musíme připravit na ty nejhorší scénáře. Napojení české ekonomiky na země eurozóny je obrovské, pro hospodářství žijící ponejvíce z dovozu je spojení s eurozónou něco jako šňůra od kyslíkového přístroje: pokud skrze ni přestane téct oživující plyn, hrozí kolaps. Přemýšlet v takové chvíli, zda přispějeme na baterky dýchacího stroje, či ještě lépe na jeho důkladnou opravu, nebo ne, je velmi ošidné. Váhat v tomto okamžiku může buď sebevrah, anebo člověk, který mimořádně důvěřuje svým schopnostem; někdo, kdo se umí uskrovnit, může sáhnout do zásob, případně rychle a efektivně změnit své zvyklosti, aby kolabující dýchací přístroj uměl něčím nahradit.

Půjčka za kyslík

Čeští politici – zejména premiér a prezident – se tváří, že Česká republika je v situaci země, která si jako autenticky fungující politickoekonomický celek vystačí sama. Prezident dokonce dělá dojem, že se na krach eura skoro těší, protože by se tím potvrdilo, že měl kdysi pravdu, když tvrdil, že tak rozdílné kapitalismy, jaké existují v Evropě, nemohou dohromady fungovat. A je mu tentokrát úplně jedno, že ekonomická realita souhlasí s Kalouskovými slovy připomenutými v úvodu. Odmítání půjčky na záchranu kyslíku pro české hospodářství se dost podobá jednání kuřáka sebevraha, který, pravda, velmi dobře tuší, že se pomalu zabíjí, ale neustále dává všem na odiv, že ještě hrdě a svobodně kouří a žije.

Česká politika se vrací do známých kolejí: snažíme se co nejméně si zadat, co nejméně se podílet na společném, a přitom ze společného co možná nejvíce brát. Není to jen obecně přijatý přístup k Evropské unii, jejíž starší země v podvědomé místní představě splácejí přece něco jako „morální výkupné“ za železnou oponu, které nedokázaly zabránit; unie se tudíž hodí jako zdroj k opravě kdejakého kravína, silnice nebo výstavbě metra, ale už se o ní nepřemýšlí jako o společném projektu, jemuž je, kromě peněz, také třeba něco ze sebe dát.

Prezident to často přičítá skepticismu, kterým Češi nasákli v dobách komunismu, skepticismus ke každé nové utopii, která by se mohla před námi rýsovat, přičemž utopii americké Unie paradoxně a protislovně přikyvuje často a rád; jako by sen geograficky vzdálenější byl mocnější než ten, co leží za kopcem a který naopak děsí.

Euro
Euro

Politika obrany

Jenže ani tím to zřejmě není. Zdá se totiž, že vítězí stará neochota Čechů být s druhými, snad pramenící z dějinného strachu o ztrátu identity a místa sebeidentifikace, snad pocházející z malého sebevědomí, z malých velikostí vůbec. Každopádně tato „národní obava“ osudově mění perspektivu myšlení. Česká politika, a opět to není poprvé, se primárně rozvrhuje z domova, proto má také nesporné obranářské a pasivní rysy. Jsme zvyklí reagovat a bránit se, nikoli aktivně přispívat a prát se za společný celek. Ani nyní, kdy vláda váhá, zda půjčit či nepůjčit 90 miliard MMF na pomoc euru, se nedá mluvit o realismu místní politiky. Ten by totiž naopak diktoval solidárně pomoci ekonomickému stroji, který přináší kyslík našemu hospodářství a pomáhá tak českým národním zájmům.

Hlavním problémem místní politiky dál zůstává věčně nevyřešená otázka Kde domov můj?, znějící v úvodu lyrické české národní hymny. Tváříme-li se chvíli, že přesně víme, kde onen domov leží, hned vzápětí nám někdo nebo něco z vnějšku připomene, že v dnešním žití máme kus domova nutně i někde jinde. Přesně to se děje právě teď. Snad politici pro jednou najdou odvahu dívat se na svět i z perspektivy Evropy. Česká otázka přece už dávno nikoho nezajímá, Češi jako Evropané ano.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)