Lidi bez národnosti – proč asi?

Se zájmem jsem čekala na výsledky sčítání lidu, byla jsem zvědavá na odpovědi o národnosti. V době samotného sčítání jsem se totiž bavila s přáteli o tom, kdo z nás nějakou vůbec vyplní. Vzhledem ke svému smíšenému původu, pocitu příslušnosti ke dvěma kulturám a zároveň nemožnosti mít obě občanství naráz uvádím vždy jako národnost tu svou půlku, jejíž občanství nemám. Abych se nezařadila jednoznačně někam, kam tak jednoznačně nepatřím, a zároveň se přihlásila ke všemu, k čemu patřím, i když odlišným způsobem.

Ostatní o tom nepřemýšleli a měli jasno občanství=národnost, či tvrdili, že je to jedno, že v dnešní době není národnost podstatná. Nebo že pro naši politiku není národnost důležitá, tak proč ji uvádět. A když se kryje s občanstvím, tak je zbytečná.

Letos proběhla sčítání i v Bulharsku a Chorvatsku – a hlavní výsledky jsou známy. V České republice neuvedlo svou národnost přes 25% obyvatel, v Bulharsku jen 0,8%.

V Chorvatsku tento údaj v předběžných výsledcích chybí. Po jugoslávské válce byla otázka národnosti v nově vzniklých státech ožehavá a tudíž důležitá. Dodnes jsou tam většinou na svoje národnosti pyšní, za rozpadem federace stál (nez)řízený nacionalismus. Legislativa po uzavření míru musela pod nátlakem mezinárodních organizací brát řádný ohled na menšiny, aby se zabránilo dalším národnostním konfliktům. V dnešním Chorvatsku je uvedení národnosti dobrovolné, z pohledu vnitřní politiky a pro menšiny samotné ovšem velmi podstatné. Jasně to chorvatským Čechům vysvětluje tato poněkud starší výzva (zkrácená):

"Na vás záleží budoucnost české menšiny v Chorvatsku! Vyjadřování o národnosti je dobrovolné a záleží jen a jen na osobním vztahu člověka k jeho kořenům a předkům. V několika minulých desetiletích jsme tento vztah poněkud zanedbali a při každém sčítání lidu ubývalo přes 2200 občanů, hlásících se k české menšině. Bude-li tento trend pokračovat, v roce 2050 Češi v Chorvatsku vůbec nebudou. Nedovolte, aby se tak stalo! Asimilaci sice nelze zastavit, ale lze ji zpomalit. Rozlišujte statní příslušnost a národnost. Na základě vašich kořenů, vlastního rozhodnutí, na základě osobního pocitu. Je možné si ji změnit. Nezapomeňte na mateřský jazyk český.
Na počtu příslušníků menšiny záleží:
- financování kulturní činnosti v krajanských spolcích;
- právo na výchovu a vzdělávání příslušníků české menšiny v jazyce menšiny;
- zastoupení příslušníků české menšiny v chorvatském parlamentu, regionální a lokální samosprávě;
- zastoupení příslušníků české menšiny v menšinových radách a ve funkci představitelů;
- právo na vícejazyčné názvy a označení;
- užívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku a před soudy;- právo na vícejazyčné občanské průkazy.
Proto je důležité, aby se každý, kdo se cítí být Čechem, k české menšině hlásil. Hlaste se k české národnosti!"

Sčítání v Bulharsku a Chorvatsku
Sčítání v Bulharsku a Chorvatsku

Ač to v našich podmínkách vypadá trochu jinak, v balkánském Chorvatsku to skutečně takto funguje – činnost menšin je financována podle jejich početnosti i ze státního rozpočtu.

V Bulharsku, kde na poměrně malém území tradičně koexistuje více etnik a náboženství bez dlouhodobých neřešitelných konfliktů, je národnost nedílnou součástí vlastní identity. Znamená povědomí o vlastních kulturních kořenech a zároveň především historické vymezení vůči ostatním, kteří mají buď jen jiný původ nebo jsou/byli přímo nepřáteli. Těch, kteří se národnostně nemohou nebo nechtějí definovat, je letos necelé procento – a přes polovinu jich tvoří mládež do 19 let, tj. ti, kteří se narodili a vyrůstali v době svobodného pohybu a neomezeného přístupu k informacím, kdy je volba čehokoliv nabídkou a svobodou jak usnadněna, tak i ztížena. A za velkou většinu z nich vyplňují dotazníky rodiče – zajímavé by bylo znát jejich důvody. Ve třech městech, kde je nejvyšší procento hlásících se k turecké národnosti (celkem 8,8 %) ve srovnání se zbytkem země, je také relativně nejvyšší procento nehlásících se k žádné. Že by právě různé spory a politické machinace využívající etnických rozdílů tam vzbudily u lidí pocit, že by bylo jednodušší, kdyby se o národnostech vůbec nemluvilo? 235 obyvatel Bulharska uvedlo národnosti dvě – a jejich počet se jistě bude postupně zvyšovat vzhledem k množícím se smíšeným manželstvím a partnerstvím a snadnějšímu pracovnímu pohybu.

Jaké jsou důvody k nepřihlášení se k žádné národnosti, se mohu jen dohadovat. A proč je osob „bez národnosti“ u nás tolik, také. Globalizace? Pocit sounáležitosti se vším a s ničím ve světě, kde si ode všeho mohu vybrat třeba jen špetku? Snaha se nenechat „zaškatulkovat“? Ignorování otázek, na které je odpověď dobrovolná? Ignorance obecnější? Nevím. A nejsem si ani jista, zda to vědět chci. Ale zdá se mi, že to dost souvisí i s tím, co pěkně řekl Werich: „Lidská paměť je taky bludiště – moc věcí se tam ztratí.“ (A díky panu Olmerovi za čtvrteční dokument na Dvojce, který mi to připomněl.)