Odcházení skončilo, nyní Václav Havel přichází

Už delší čas bylo zřejmé, že jej zasáhla osudová zdravotní krize. Jako kdyby název jeho filmu Odcházení byl jakýmsi mementem mori. Václav Havel Odešel. A nyní to bude právě jako s tím Odcházením. Nejsem filmovým recenzentem, tudíž nevím, jak byl snímek dobrý či špatný, ale zdá se mi stále, jako by kritiky na toto dílo byly vedeny leitmotivem: pochválím-li, budu vypadat jako pochlebník. Když chci být doopravdy „in“, ocenit nelze. Tak i nyní, až otrne po prvním šoku, začnou mnozí uvažovat: ano, uznat jej, i jeho zásluhy, ale kriticky. Hlavně kriticky přátelé, abychom se nezdáli být řiťolezci.

Teď není řeč o té části internetových diskutérů, tvořené lůzou postiženou zatrpklým bolševictvím a náckovstvím, či lidmi chronicky nemocnými nenávistí, záští a závistí. Ti už začali chrlit svůj smrad a jed. Neuměle se snažím provést prognózu prvních seriózních analýz o působení Václava Havla ve společnosti. Hodnotitelé se budou bát velkých slov, proto je vždy něčím zlehčí. Do rovnováhy se budou snažit vybalancovat věci důležité s bezvýznamnými. Jen aby to nebylo příliš pozitivní, a nedej Bože, dokonce oslavně patetické. U nás to nebývá takhle zvykem. My jsme přece realisté. 

Václav Havel
Václav Havel

V některých životních a historických situacích by se tento „realismus“ dal překládat příhodnějším termínem: přizdisráčství. Tím Václav Havel netrpěl. I si to odseděl. A narodit se o desetiletí dříve, lze předpokládat, že spravedlivá lidově demokratická justice 50. let by mu nadělila o mnoho přísnější tresty. Jsme-li ovšem u realismu v pravém smyslu toho slova, byl Havel skutečným realistickým člověkem. I když tak často apeloval na mravnost. Realismus a mravnost se navzájem nevylučují, ba naopak. Byť ekonomistická současnost jako kdyby nás vehementně přesvědčovala o opaku. V tom Havel navázal na odkaz největších moderních Čechů: Karla Havlíčka Borovského a Tomáše Garrigua Masaryka. S nimi sotva koho ze zemí Koruny české osídlenců 19., 20. a zatím i 21. století kromě Václava Havla rovnat. A těžko Havla přirovnávat k někomu jinému, než právě k těmto mužům. Promiňte, nebudu se bát patosu a velkých slov či písmen – Mužům. 

Shromáždění k úmrtí V. Havla
Shromáždění k úmrtí V. Havla

Zdálo by se být zvláštní, že svět přijímal a přijímá Václav Havla daleko vstřícněji, uctivěji, ba oslavněji než jeho domovina. Šlo by to vysvětlit heslem: „Doma není nikdo prorokem!“, což není úsloví pračeské, nýbrž pralidské, však stojí už v bibli (Nový zákon, Lukáš). Ale to by bylo příliš zjednodušující. Lze také v této souvislosti uvažovat o příčinách naší vcelku zřetelné nedůvěry k čemukoliv cizímu, nedůvěry, která v každé složitější situaci (a mnohdy i bez ní) přerůstá v panický strach, úzkost nebo v nenávist. A protože překračoval Václav Havel česká humna, musel okamžitě na zdejším dvorku vyvolávat nejistotu, u někoho možná až odpor.

Pieta v průchodu na Národní třídě
Pieta v průchodu na Národní třídě

Skončilo tedy odcházení Václava Havla, nejspíš největšího Čecha (a dodejme, že i jednoho z nejvýznamnějších Evropanů) druhé poloviny minulého století. A nakonec první dekády století tohoto. Byť v ní už do vnitřní politiky tolik nevstupoval. Byl ale jakousi mlčenlivou zárukou a výzvou. Když už ničeho jiného, potom lidské slušnosti a cti. Což nejsou zase až tak malé hodnoty. Ač současný svět se pohybuje s oblibou v kvalitách vyšších; po bližším ohledání ovšem prázdnějších. A právě v tomto poselství lze hledat druhý díl českého eposu Václava Havla. Mnohokrát si ho ještě připomeneme. Často bez uvědomění si jeho jména a už vůbec ne funkcí. Jako kráčí světem Havlova Moc bezmocných coby manifest odporu proti útlaku, textu žijícího už nezávisle na autorovi, budeme se i my vracet k hodnotám, které tu pomáhal obnovit, ne-li vytvořit. A touto cestičkou bude k občanům, alespoň těm vnímavým k slušnosti, cti a právu, Václav Havel stále a stále přicházet.