Svět podle Zdeňka Velíška (204)

Havlova „dimenze Evropy budoucnosti“

Realita těchto dnů, kterou poznamenává smrt Václava Havla, mě donutila jako novináře zabývajícího se evropskými tématy, klást si znovu a znovu otázku, v čem je význam tohoto velkého Čecha pro evropské dějiny. Nakonec jsem se dopracoval k přesvědčení, že ho nemám hledat jen v historii, kterou jsme my Češi a Evropa díky Václavu Havlovi zatím prožili, ale spíš v historii, kterou Evropa a my v ní, prožijeme (nebo možná taky ne) v blízké budoucnosti. Teprve Havlova smrt mě, a doufám i mnoho jiných v Evropě, dovedla k poznání, že byl nositelem impulzů ke změnám, které Evropa dodnes neprovedla, a které si nese jako dluh, především sobě, a pak i jemu, Havlovi, do příštích let. Ty impulsy dával Evropě bez rozpaků a zábran už ve svých prvních projevech na evropských fórech, obvykle zaplavených a zaplevelených hnidopišnými starostmi politiků uhýbajících především před svištícím ramenem politického kyvadla. Nebýt Havlovy smrti, necítila by Evropa tak palčivě, že má v rukou Havlův odkaz a ten že nepatří ad akta, neboť ho ještě nenaplnila.

Vybral jsem si jen jeden, zato dost často citovaný projev Václava Havla na evropském, i když v tomto případě také národním fóru, v senátu Francouzské republiky, a spokojím se tu dnes s rolí glosátora Havlových myšlenek, které z toho projevu vybírám: 

Havel ve francouzském senátu 3.3. 1999:
„Tváří v tvář komunistické části Evropy věděla její demokratická část moc dobře, co ji spojuje, a proč musí táhnout za jeden provaz.Kontrastní pozadí se však už dávno rozplynulo, studená válka patří do historie, svět je jiný, nepoměrně složitější, a vše nasvědčuje tomu, že i sjednocující se Evropa si pod tlakem nové situace bude muset dříve či později znovu položit otázku po svém smyslu, možnostech, perspektivách a úkolech. To znamená znovu se zamyslet jak nad svou identitou, tak nad svým budoucím posláním.“
 

Evropská unie
Evropská unie

To tedy řekl v projevu, který spolu s francouzskými senátory zaznamenala celá politická Evropa nejen proto, že Havel byl uznáván jako evropská osobnost, ale i proto, že soustavně obracel pozornost evropské politiky od praktických jednotlivostí k zapomínané ideji, či zapomínanému smyslu evropského „experimentu“. Havel jim ostatně právě toto jejich chybování nemilosrdně vyčítal:

Nemohu se zbavit vtíravého pocitu, jakoby to všechno byla jen jízda vlaku, který se rozjel už dříve, v jiné době, v jiných souvislostech, a který prostě jen jede dál - tak trochu setrvačně, nikoli tedy hnán novou energií, novými duchovními impulzy, novým povědomím o cíli cesty a jejím smyslu. Jako by prostě sjednocující se Evropa ještě nevzala dostatečně na vědomí úplně nový kontext, v němž se dnes ocitá, a nezkusila s ohledem na něj přeformulovat nebo spíš prohloubit svou ideu.(…)
„Nemáme prostě právo v této chvíli nadřazovat jakékoli dílčí zájmy, ať už volební, politické, ekonomické či státní, dlouhodobému a naprosto zásadnímu zájmu budoucích generací Evropanů. Trvanlivost nového evropského uspořádání přitom bude velmi záviset na tom, jak bude toto uspořádání vnitřně otevřené, totiž jak rozsáhle a chytře bude umožňovat uplatnění “jinakosti„ jedněch vedle “jinakosti„ druhých, aniž by jedna omezovala.“
 

Václav Havel
Václav Havel

Připomínám, že to, k čemu má evropský politik právo a k čemu ne, říká francouzským senátorům a dalším politikům sjednocující se Evropy prezident země, která ještě ani nebyla vyzvána k tomu, aby se na vstup do Evropské unie začala připravovat. Havel hovoří se sebevědomím muže, který ví, kam jeho národ patří a „své“ už pro to udělal. Ví, že má právo mít a prosazovat vlastní představu o Evropě, jejíž další kapitolu psala už i jeho „sametová revoluce“.

A k minulému odstavci ještě jednu glosu: Přečtěte si ho s myšlenkou na současnou českou realitu a na české podřizování věcí evropských věcem „českého národního zájmu“ a „práva“ České republiky na jeho uplatňování v evropském společenství. 

Havlovo myšlení je jaksi „o patro výš“. Zajímá ho evropský rozměr národní identity a tudíž i národního zájmu: „Dostávám se k tomu hlavnímu, o čem bych se tu rád zmínil. Totiž k otázce evropské identity či evropské duše. Co vlastně Evropu definuje? Nejpodstatnější je zřejmě její vymezení kulturní, duchovní či civilizační.“ A bez rozpaků žádá, aby si Evropa právě za tímto účelem vypracovala svůj základní zákon:
„Mám tím na mysli nepříliš dlouhou a obecně srozumitelnou ústavu, která bude mít krásnou preambuli, v níž bude stručně popsán smysl a idea Unie, a která pak bude definovat základní orgány Unie, jejich kompetence a vzájemné vztahy.“

Vzpomínání na Václava Havla
Vzpomínání na Václava Havla

Byl tuším první, kdo potřebu evropské ústavy podtrhl tak hlasitě a určitě byl první, kdo v ní chtěl postihnout „duši Evropy“. Byl bohužel v tomto punktu zatím také poslední. Teprve s odstupem let vidíme, jak byl prozíravý, když zde i na jiných místech, v jiných projevech vytrvale kladl civilizační hodnoty Evropy nad ekonomistické pojetí evropských priorit. Teprve s odstupem let také vidíme, jak neprozíravé bylo přehlížet onu havlovskou prioritu evropského experimentu, tedy zakotvení smyslu evropské struktury a procesu evropské integrace jak v myslích Evropanů tak i v nějakém základním dokumentu sjednocené Evropy.

Havel musel v posledních letech se smutkem v duši pozorovat, jak se hodnotová hierarchie Evropy podřizuje čemusi, co jindy a jinde, bohužel jen na domácím, nikoli evropském fóru, on sám přirovnal k materialistickému schématu  základny a  nadstavby zprofanovanému komunistickou praxí. Evropu definuje dnes spíš hodnota jejích peněz než hodnota její civilizace. Jistě byl také zklamán tím, že na taková poslání, jaké by on byl rád Evropu předurčil v dějinách lidstva, už dnešní Evropa nemá ani sílu ani morální nárok. Havel si totiž představoval, že v momentě, kdy Evropa jako celek bude mít v krvi (a také v základním zákonu) principy své existence a svého globálního poslání, chopí se jejich šíření dál do světa:
„Evropa jako historická entita, která je tak silně odpovědna za slávu i bídu dnešní planetární civilizace, by měla jako první předvést současnému světu, jak opravdu důsledně čelit všem nebezpečím, ohrožením a hrůzám, jež se na něj valí. Kdo jiný by měl přece ukázat, jak zvrátit dvojsmyslný civilizační vývoj, než ten, kdo ho kdysi inspiroval? Nebyl by snad takový úkol vskutku autentickým naplněním evropského pocitu univerzální odpovědnosti?(…) Doby, kdy Evropa učila a vychovávala svět, definitivně skončily. A tím spíš doby, kdy mu vnucovala svou vlastní kulturu jakožto tu jedinou pravou a nejlepší. Jsem hluboce přesvědčen, že nastává naopak doba, kdy by měla Evropa s pokorou, kterou mívala kdysi na svém duchovním štítě, začít důkladně civilizačně zpracovávat, krotit a měnit sebe samu. Bude-li to působit jako příklad ostatním a ovlivňovat je, bude to skvělé. Ale předem kalkulovat s tímto efektem nelze. Je prostě třeba začít.“
 

Václav Havel a Dominik Duka v pořadu ČT
Václav Havel a Dominik Duka v pořadu ČT

Taková byla tedy Havlova „dimenze evropské budoucnosti“. Dimenze evropské současnosti (natožpak české současnosti) jako by se od ní spíš vzdalovala.