Nestydět se za včerejší slzy…

Vánoční čas, doba prezidentských paradoxů. Kilometrové fronty k Vladislavskému sálu, k poctě prezidentu Havlovi, se zdály naznačovat, že prezidentem tu nemůže být „jen tak někdo“. Kvůli „jen tak někomu“ desetitisíce lidí pokorně netleskají na náměstích; kvůli „jen tak někomu“ se nedrží třídenní státní smutek; kvůli „jen tak někomu“ se nepláče i mimo vyděračské kamery televizí…

Truchlící cynici?
Celé to velké představení národního smutku potvrzovalo význam nejen osobnosti Václava Havla – kterého zvláštní masa jednotlivců v ulicích chápala jako zakladatele nového státu, hlavně však jako nositele novodobé utopie (Pravda a Láska) – ale vyzdvihávalo také post prezidenta. Tatíčka, jak se říkávalo; symbol státnosti, jak to nazývali dojatí i zcela chladní komentátoři; znak pospolitosti a naděje, že v zemi egomaniaků a malověrných přece jen existuje něco, co spojuje.

Uplynulo jen pár dní, a naděje v lepší příští, v pokračování havlovské prezidentské tradice, se zdá být vzdálenější, než když do úřadu nastupoval nepokorně ctižádostivý Václav Klaus. Jistě, internetové ankety o ničem nerozhodují, ale už to, že přes deset tisíc účastníků dává své budoucí hlasy v přímé prezidentské volbě nevýraznému, úřednickému premiérovi (Fischer) a přímočarému podnikateli a investorovi (Okamura), kteří se tak stali favority virtuální volby, svědčí o tom, že národní tužby původně spojované s prezidentskou funkcí nemusí být tak veliké, jak se před Vánocemi zdálo z posmutnělých tváří v ulicích. Práce truchlení vykračuje zřejmě jiným směrem, než se původně zdálo…

Smuteční průvod za rakví Václava Havla
Smuteční průvod za rakví Václava Havla

Každé truchlení – a to platí i pro truchlení za prezidenta Havla, které odstartovalo až nyní, po jeho pohřbu, a bude možná trvat ještě dlouho – má jeden jediný úkol: vytvořit v psychice (v tomto případě kolektivní) nové vazby, které by nahradily předchozí zafixované spoje libidózní energie. Jinak řečeno: toho, koho jsme milovali, kdo vědomě či nevědomě orientoval náš svět, musí nahradit „někdo“ či „něco“ jiného, podobně silného. Teprve nové svázání libida (lásky, přitažlivosti) uvolněného smrtí milovaného (či nenáviděného) umožní nový život a ukončí práci truchlení.

Zoufalé alibi
To, že po smrti Václava Havla – podle viditelných reakcí v ulicích a hysterie v médiích velmi, velmi milovaného prezidenta – jsou občané vzápětí s to na jeho symbolické místo dosadit lehce indiferentní náhradníky, může svědčit buď o mimořádné cyničnosti, o útěku před prací, které přináší truchlení, anebo o jeho faktické nemožnosti. Je dokonce velmi dobře možné, že tato reakce, dlouhodobě připravovaná, což potvrzují předchozí průzkumy, spojuje všechny tři možnosti. Pláčeme a dojímáme se, jakmile ale prezidentská estráda citů skončí, chováme se poťouchle a nezaujatě, na Havlovi už nezáleží; raději hlas pro „pana Nikoho“ než skutečně hledat. Anebo je tato lhostejnost opravdu způsobena tím, že když už na prezidentském křesle nemůže sedět žádný další Havel, je vlastně úplně jedno, jestli na Hrad doběhne první Fischer, Okamura, Němcová nebo Jarda Jágr?

Vzhledem k nedávno prolitým slzám by ta poslední varianta byla nejméně špatná možnost. Volba „jen tak někoho“ by v takovém případě byla projevem zoufalství, které k truchlení patří jako jedna z obvykle nutných fází. Je to ovšem jen chvilková polehčující okolnost, která dlouho nevydrží, nic nového se na ní stavět nedá.

A tak těsně před Novým rokem nebude od věci zoufalým prezidentským hlasům na netu nevtíravě připomenout: hlasujte svobodně, ale, prosím, nikdy ne tak, abyste se museli stydět za své včerejší slzy – pro Havla.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)