Projev prezidenta: banální novoroční rituál…?

Začátek roku bývá přehlídkou rituálů (všemožného) uzavírání a otevírání. Novoroční předsevzetí s přípitkem a zátkou od sektu; hodnocení roku starého a hledání osobností, jež přitahovaly pozornost; přání do budoucna. Nikomu přitom nevadí, že všechny ty Silvestry se vlastně opakují, že si na Nový rok přejeme pořád dokola „hodně lásky, štěstí a zdraví“. Hlavní je, že jsou tu přátelé, milovaní, děti. A že je tu rituál, jehož rytmické, a tedy pravidelné, dodržování nahrazuje jinak chybějící smysl běhu času. Jeho ritualizace umožňuje odplouvající čas zachytávat, alespoň na chvíli, aby vzpomínka na něj byla více méně příjemná, přestože samo plynutí spojené s mizením smyslu, minimálně s jeho smrtelným ohrožením, obvykle obdarovává emocí přesně opačnou.

Zauzlování času
Jakmile do této více méně poklidné atmosféry „vpadne“ konzervativně laděný politický projev prezidenta republiky, není to na první pohled nic zvláštního. Novoroční projev hlavy státu je přece jen dalším rituálem, kterým zauzlováváme utíkající čas. Z hlediska „rituálu času“ není pak tolik důležité, co prezident říká, jako spíše to, že vůbec promlouvá. Hlas prezidenta svou existencí šíří klid a jistotu, je rituální už tím, že zaznívá. Vždyť všechny novoroční rituály času, včetně toho prezidentského, jsou tu především od toho, abychom se znovu a zas přesvědčovali, že „tu jsme“, nikoli proč a jak existujeme.

Když takový projev pak nenese žádnou velkou myšlenku, když je co do smyslu vyprázdněný, nudný, až úmorný a když ztrácí jakoukoliv jiskru inspirujícího myslitele, nemuselo by to tolik vadit. Proč tedy tolik podivného smíchu a ironického vtipkování kolem novoročního projevu Václava Klause, který kromě konstatování naprosto zřejmých faktů přinesl jen defilé prezidentových (pod)vědomých obsesí a strachů: strach z jiných kultur (odkaz na přistěhovalce), jiného způsobu přemýšlení (odkaz na kritiky systému), strach z oprávněné kritiky (neurčitá obrana všech, kteří podobně jako prezident „foukají proti větru“)? Proč tolik záleží na tom, co a jak prezident na Nový rok říká?

Český prezident Václav Klaus
Český prezident Václav Klaus

Rituály – centra smyslu
Politologických vysvětlení, připomínajících roli prezidenta v české společnosti a obsahově přitažlivější řeči Masaryka a Havla, se najde jistě dost. Tím hlavním důvodem je ale sám rituál. Ten totiž, má-li být rituálem, nesnese banalitu. Ritualizace není totéž co banalizace života, jeho vyprazdňování. Vždyť i prostá podání ruky a drobná přání těsně po silvestrovské půlnoci mají svůj hluboký, osobní smysl, jakkoliv se opakuje jejich vnější forma. Forma sice zůstává, ale náplň se neustále mění. Stačí si připomenout, jak každý rok hledáme nějaké ozvláštnění, jak i nálada je pokaždé jiná…

Od prezidenta-politika, jehož novoroční vystoupení mají navíc velmi omezenou dobu opakování, se očekává totéž. Čeká se, že se alespoň pokusí najít něco osobního, čím pro paměť společenství zauzlí čas, a naplní tak smysl rituálu.

Propadne-li v takové chvíli banálnímu opakování řečeného a viděného, jako se to letos (ale opravdu až letos?) přihodilo Václavu Klausovi, mizí veškerá pozitivní energie rituálu a stává se z něj politické klišé. Banalita je smrtí rituálu, ale i smrtí prezidenta-politika: smyslu jeho společenské existence.

Politika, podobně jako lidské společenství, se bez rituálů neobejde. Jsou to „centra smyslu“ (uzly sítě života), i když z pohledu věčnosti možná jen smyslu přechodného a fiktivního. Proto je také na místě ironický výsměch nad prezidentovou banalizací rituálu. Je to, jak už to v takových reakcích bývá, vlastně odraz skrytého přání. Nevysloveného novoročního předsevzetí: hlavně, prosím, nebýt banální.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)