Turecký náboženský úřad do politiky nezasahuje

Jeden turecký mufti (představitel místní náboženské obce) z evropské části země, veřejně popírá existenci Santa Clause. Santa Claus (tady jm.Noel Baba) podle něj nikdy neexistoval a jeho předobraz svatý Mikuláš je také vymyšlený. Argument? Vloupává se do cizích domácností komínem. Kdyby byl pravý, chodil by prý normálně dveřmi. „Náš Korán říká, že do domů se má chodit dveřmi. Proč se podle toho tedy nechová?“ To je logika! Starosta Demre, kde kdysi svatý Mikuláš žil, pozval milého muftiho na poznávací návštěvu. A Úřad pro náboženské záležitosti prohlásil, že i když muslimové považují Mohameda za posledního proroka, respektují všechny židovské a křesťanské proroky a svaté (na papíře…), a proti muftimu na konci prosince zahájil vyšetřování.

Perlička k zasmání. Co je ale Úřad pro náboženské záležitosti, Diyanet İşleri Başkanlığı? Existuje od sekularizace státu, vznikl v roce 1924 v důsledku oddělení církve od státu a od té doby platí za nejvyšší islámskou náboženskou autoritu v zemi. Jeho primárním úkolem bylo dohlížet na islám v Turecku a starat se o materiální aspekty náboženského života. V 70. letech se jeho působnost rozšířila do ciziny, například do Německa nebo Hollandska. A v 80. letech prudce stoupla jeho důležitost pro turecký stát – podle ústavy vzniklé po vojenském puči (!) před 30 lety má Diyanet přispívat k národní solidaritě a patří do resortu premiéra.

Přestože má relativní autonomii v náboženských a morálních záležitostech a mnohá jeho rozhodnutí nebyla po chuti úřadujících vlád, ty po celá desetiletí v Úřadu viděly nástroj prosazování svých představ v praxi a tradičně očekávaly, že bude jejich spojencem. V posledních letech se postupně změnilo složení zaměstnanců Diyanetu – mají systematičtější teologické vzdělání než před deseti lety. Více se rozlišuje mezi ryze náboženskými a organizačními otázkami, sílí decentralizace a je zjevný značný posun k teologickým a vzdělávacím, ale i společenským aktivitám. Úřad se snaží prostřednictvím moderních médií oslovit ty, ke kterým se jeho hlas nedostává tradičními způsoby. Investuje do aktivit, které nemají náboženský podtext – do sportu, do sociálních iniciativ pro vybrané cílové skupiny, do umění. Mešity se mění z pouhých svatostánků v společenská centra (připomeňme, že historicky byly také součástí větších komplexů s náboženskými školami, knihovnami, špitály, veřejnými kuchyněmi apod.) Diyanet je tedy viditelně aktivnější na pomezí náboženského a nenáboženského.

Klášter Sumela
Klášter Sumela

K jeho povinnostem patří samozřejmě výklad islámu pro širokou veřejnost, včetně odpovědí na otázky moderního světa, které řeší případné konflikty mezi sekulárním státem a náboženstvím. Vyjadřuje se k používání antikoncepce, sexualitě, k umělému oplodnění (tady se jeho názor kryje například s názorem bulharské pravoslavné církve – umělé oplodnění ano, ale bez dárcovského materiálu a jen u sezdaných párů), k transplantaci orgánů (jen od prokazatelně mrtvých dárců, bez finančních úhrad za orgány a jen v případech, kdy by nepomohla žádná jiná léčba), zda používání antiastmatik ve spreji či očních kapek porušuje ramadánový půst (ne, protože se nepolykají a hned se vstřebají) apod.

Diyanet uznává a propaguje turecký nacionalismus jako jeden z pilířů turecké republiky a poskytuje mu náboženskou legitimitu. Doposud se mu vždy dařilo vyhnout se konfliktu se sekulárními principy republiky. Nekomentuje například politicky citlivá témata jako například zákaz nošení šátků státními zamestnankyněmi s odkazem na to, že tyto záležitosti jsou v pravomoci vlády.

Mše v klášteře Sumela
Mše v klášteře Sumela

V posledních třech dekádách se turecká společnost hodně změnila. V důsledku politických a ekonomických vývojových tendencí se demokratizovala nejen na úrovni législativní a deklarované, ale i na té každodenní, postupně se tu začala rodit občanská společnost, která se někdy těžce, ale jistě vyvíjí. Jedním z velmi důležitých faktorů zdejšího společenského vývoje byl islám. Ačkoli se na první pohled může zdát, že po svém letitém „ústupu“ se teď „vzmáhá, šíří a sílí“, je to jen povrchní dojem. Nejedná se o návrat k islámu, protože ten tu byl vždy a v nemenší míře, teď je jen více vidět – podobně jako s vývojem demokracie v postkomunistických zemích náboženství obecně. Současná podoba zdejšího islámu jako společenské a politické síly nepřipomíná minulost, nýbrž jen odráží novodobé sociální a ekonomické změny.

Něměnná je skutečnost, že se Diyanet vždy řídil tím, že tři čtvrtiny Turků jsou sunnitští muslimové. Ti ostatní (například alevité) k této uznané a uznávané většině nepatří a o nemuslimské menšiny se Diyanet v podstatě nijak extra nestará. (Jako suvenýry rozdává svým partnerům modlitební koberečky, růžence, výtisky koránu či šátky pro ženy.) Tureckým emigrantům se však poctivě věnuje. Má dokonce oficiální „pobočky“ v několika evropských zemích s četnou tureckou populací a vysílá do jejich mešit turecké imámy na základě dohod s tamějšími vládami, které věří, že tímto způsobem mimo jiné zabrání jiným (radikálnějším) muslimským vlivům mezi svými imigranty.

Mešita
Mešita

Vzhledem k proevropským aspiracím Turecka, problémy s důsledky imigrantské politiky západoevropských států a obavám, že od roku 2003 vládnoucí turecká AKP by se mohla snažit posílit roli islámu ve státních záležitostech, nechala Nizozemská vláda udělat výzkum, jak se mění společenská pozice Diyanetu. Výsledky byly zveřejněny před rokem a ukázaly, že se role úřadu vyvíjí, ale že jeho vztahy a spolupráce s nynější vládou se nijak neliší od těch s vládami předešlými. Ta nynější navíc v posledních letech sama podnikla v rámci svých pravomocí několik vstřícných kroků vůči nesunitským a nemuslimským minoritám. Některé zůstaly jen v domácím zpravodajství, jiné se dostaly do světa – například oficiálně povolení mše (po 95 letech) v arménském kostele Sv. Kříže ve východním Turecku nebo řecká bohoslužba v klášteře Sümela u Trabzonu.

Dnes má turecký Úřad pro náboženské záležitosti tři funkce: státního útvaru kontrolujícího, sledujícího a „turcifikujícího“ islám, organizace zjednodušující materiální podmínky náboženského života a moderní súnitské náboženské autority. Ty se projevují různě podle momentálních potřeb – a politici je také zdůrazňují podle toho, jak se jim to kdy hodí. Nevybočuje to ale nijak výrazně žádným směrem. Takže pokud to někomu ještě dělá starosti, skutečně nemusí.

Kostel sv. Jiří
Kostel sv. Jiří