Zpráva pro Jana Palacha o divném světě

Když umřel Jan Palach, tak, až na pár kolaborantů a hejna vždy lhostejných, byli všichni smutní. Byť se pevná solidarita proti okupaci a zradě už začínala drolit, přesto smrt mladého člověka znovu – alespoň na chvíli – vyvolala sjednocení. Jednotu v zármutku.

To už je čtyřicet tři let. Mezitím se mnohé přihodilo. Žijeme v jiném světě, než žil a umřel tehdy Jan Palach. Jak to tenkrát bylo prosté: společný nepřítel. A v budoucích dnech také společné ohnutí hřbetů, společné sypání popele na hlavy a společný důsledně a pečlivě skrývaný odpor, měnící se v lhostejnost, často spojenou s cynickým přitakáním. Ta apatie, pravda, byla zpočátku také společná, ale časem se měnila: někteří byli lhostejní důsledně. Přizpůsobili se, leč bez aktivity. Jiní ovšem byli lhostejní pouze vůči vlastnímu svědomí. Stali se z nich vychytralí hajzlíci, kteří si začali budovat kariéry, postavené na odpudivém souhlasu s okupací vlastní země a jejím programovým przněním.

Když se občas zamyslím a povolím si historické paralely, napadá mě takové podivné srovnání: jistě, nacistická okupace trvala šest let a byla nesrovnatelně tvrdší než ona po srpnu 1968. Ta ovšem byla dlouhá jedenadvacet roků a předcházelo jí dalších dvacet let okupace „studené“ a její vychytralá tříletá příprava v období 1945 – 1948. Co by se asi se společenstvím, žijícím v zemích Koruny české, stalo, kdyby tu nacistický dohled trval tak dlouhá desetiletí? Samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že by se neuskutečnila Heydrichova představa germanizace tohoto území a došlo by k jakési její „soft verzi“, podobné postupné sovětizaci, jaké jsme byli objektem v dalším o mnoho delším období. Raději nepomyslet…

Jan Palach
Jan Palach

Tato země žila ujařmená, bez svobody, plných padesát let. S bezvýznamnými přestávkami tříleté „podsvobody“ Benešovy a komunistické Národní fronty a jednoročního nadechnutí v další polosvobodě, tentokrát s „lidskou tváří“.

Palachův duši drtící čin byl absolutní sebeobětující vzpourou proti této zdejší dlouhodobé politické praxi. Vzpomínka na něj jistě pomohla k tomu, že jsme se konečně dožili svobodného nadechnutí. Ale: dnes se nám zdá, že žijeme v divném světě. Zmizelo ono tiché spojenectví sice zlomených, ale v gruntu slušných. Dnes každý z nich pluje v jiné názorové lodi. Kolem se krade ostošest. Lže se. Politikaří. Každý má pocit, že stojí proti této zbídačelosti úplně sám. A ztrácí chuť se vzpírat. Jako by se vracel čas lhostejnosti. Znechucení z věcí obecných. Neochota mluvit nahlas ve veřejném prostoru. Používat kritického myšlení. Přede všemi nazývat věci a hlavně lidi pravými jmény.
Věru, divný svět.

Občas se říká, že Palachova oběť přežívala ukrytá v duších lidí až do pověstného „Palachova týdne“ v lednu 1989, od kterého se začal bortit bolševický režim. Že tu Jan Palach byl vždy s námi. A že jsme jenom nevědomě (či podvědomě) čekali, až přijde ten okamžik, kdy naplníme jeho odkaz vzpoury proti rezignaci.

Ovšem tehdy, v devětaosmdesátém roce, kdy jsme zpátky získali svobodu, nepominul závazek, který na nás Jan Palach svojí statečnou smrtí vložil. I ve svobodě se lidé mohou stát otupělým, konzumním stádem. A potom časem se tato svoboda může stát pouze zdánlivou. Není nutno vzdorovat patetickým palachovským činem. Není ani potřeba vycházet do ulic a v davu hledat svoji pokořujícími desetiletími snad až geneticky poztrácenou osobní sílu. Je to prosté: postačí umět být svobodný. A hájit si to. Nenechat si svou lidskou a občanskou svobodu brát. Nedovolit, aby mi ji někdo kradl, ani aby mě někdo zpitoměl natolik, že se jí sám vzdávám. On Jan Palach od lidí ani v tom s dneškem nesrovnatelně horším a depresivnějším roce 1969 nic jiného nechtěl.

Bylo by správné podat Janu Palachovi zprávu: žijeme v nesrovnatelně lepším světě, než byl ten tehdy. Ale začal být už také nějak divný. Nicméně my jsme tu a nenecháme si ho znovu zpitvořit.