Iracionální boj s fiskálním paktem

Domácí politické tahanice kolem nové dohody o rozpočtových pravidlech Evropské unie jsou jako obvykle absurdně iracionální. Předně žádná smlouva nebude platit, dokud Česká republika nepřijme euro. A to je vzhledem k současné hospodářské situaci v Evropě, skepsi premiéra, prezidenta i guvernéra ČNB prakticky nemožné. Přestože se Česko v přístupových dohodách přihlásilo k postupnému přijetí společné měny, nedělá nic, aby se tak stalo. Diskutuje se tedy naplano: bavíme se o tom, co by bylo, kdybychom chtěli, jenomže zatím jaksi nechceme, takže se není o čem bavit.

Udělat si jasno
Karel Schwarzenberg, který kvůli odmítavému postoji k novým dohodám v EU hrozil výpovědí koaliční smlouvy, má nicméně pravdu v jednom. Česká politika by si měla udělat jasno v tom, zda se principiálně chce připojit k novému fiskálnímu paktu, nebo ne. Konkrétní dohoda a její platnost nakonec nejsou tak podstatné; hlavní je, zda tento princip budeme, nikoli vzhledem k požadavkům unie, nýbrž ve vztahu k sobě, plnit.

Odpor ke smlouvě o fiskálním paktu je totiž z hlediska obsahu mírně řečeno popletený. Když Česko vstupovalo do EU, plnilo bez problémů úplně stejné rozpočtové podmínky, jaké dnes unie navrhuje: rozpočtový deficit nesmí přesáhnout tři procenta, celkové zadlužení 60 % HDP. Není to nic jiného, než bylo obsaženo v Paktu stability a růstu, který ovšem většina zemí v posledním období nedodržovala. Nová dohoda je v podstatě oživením či zmrtvýchvstáním tohoto paktu, který má získat druhý život tím, že se napevno vepíše do ústav členských zemí. A teprve tady vzniká problém, protože právě tento zápis, jehož plnění by bylo možné vymáhat soudně (ale opět jen tam, kde se platí eurem), je považován za ztrátu suverenity.

Václav Klaus a Petr Nečas
Václav Klaus a Petr Nečas

Nejparadoxnější na tom je, že největším kritikem této „ztráty suverenity“ jsou prezident a premiér, lidé, kteří se svého času nebáli přímo či nepřímo podporovat návrh, aby do ústavy byla ve snaze ubránit stát před „socialistickými sklony k zadlužování“ zanesena povinnost vyrovnaného státního rozpočtu. Václav Klaus i Petr Nečas navíc tvrdí, že zadlužování státu je třeba dlouhodobě snižovat, jinými slovy: oba v principu souhlasí s tím, co unie navrhuje. Rozdíl je jen v tom, že v jednom případě by taková politika byla kolektivním závazkem jistého ekonomicko-politického společenství, ve druhém případě by šlo o rozhodnutí jedné politické reprezentace.

Vláda ekonomické reality
Rozdíl je ale prakticky nulový. Ani samostatné rozhodnutí české vlády nemusí být suverénní. Je to koneckonců premiér (a prezident mu přitakává), kdo často hovoří o tom, že ekonomické zákonitosti trhů dnes určují, co mají dělat politici, kteří se tomu musí přizpůsobit, pokud nechtějí svým zemím uškodit. Jestli tedy Nečasova vláda už dnes jedná podle programu ekonomické racionality, a nikoli podle vlastního politického rozumu vzniklého z veřejné debaty, pak není důvod odmítat otisk této logiky v ústavě.

Prezident i premiér s politiky unie prakticky sdílejí typ i pravidla vládnoucí ekonomické racionality, jejich relativně vášnivý odpor k přijímání nových pravidel tedy musí být jiného, iracionálního typu. Souvisí nejspíš s obecným předsudkem a averzí vůči evropské integraci a ty nelze překonat žádnou argumentací ani debatou. Bylo by to stejně marné jako vysvětlovat premiérovi, že rezignace na politiku ve prospěch jakési „přirozené“ nadvlády ekonomie je minimálně stejná ztráta suverenity jako souhlas s ústavním fiskálním paktem nebo přijetím eura. A že by tudíž, v premiérské logice řečeno, mělo platit, že by i o této ekonomizující tendenci politiky mělo být vyhlášeno referendum.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)