Pana ministra Schwarzenberga jsme zvyklí vídat spíše dřímajícího („když se kecají voloviny“), pohrouženého do intelektuálních půtek (např. s panem Bátorou), případně mířícího do Bruselu, aby předzvěděl „naše“ stanovisko ke Kosovu. Se staženými kalhotami kilometr před brodem jsme pana knížete ještě neviděli. Tuto pikantní situaci ovšem navozuje jeho týden stará pohrůžka, že nevstoupí-li vláda do nové rozpočtové unie (a nevzdá se suverenity nad státním rozpočtem), odejdou ministři TOP 09 z vlády. Nehledě na to, že rozhodovat se bude až na březnovém summitu EU, také se totiž stále neví, k čemu přesně by Česká republika měla přistoupit. Na definitivním textu rozpočtové mezivládní smlouvy diplomaté teprve pilně pracují a kompletně hotov má být až k 29. lednu.
Pád vlády nebo referendum?
Zdá se však, že ani Karel Schwarzenberg si není jistý, zda hrozbu odchodu z vlády poněkud neuspěchal. Zatímco původně striktně prohlásil, že „nebude sedět ve vládě, která povede ČR mimo hlavní proud evropské integrace“, o den později už vysvětloval, že „kdyby se Česko vydalo někam do ústraní, byl by to důvod pro odchod, ale tak daleko ještě nejsme“. Původní ministrovo ostré prohlášení nicméně přivítala opoziční ČSSD a s ní spjatí novináři, kteří na jedné straně kritizují českou vládní politiku úspor, ale na druhé straně nadšeně souhlasí s úsporami a postihy diktovanými z Bruselu. EU se totiž i v osobě nového předsedy Evropského parlamentu německého sociálního demokrata Martina Schulze vychyluje stále více doleva a to samozřejmě imponuje tuzemským socialistům. Tak např. Jiří Pehe v Právu (75 let „Rudém“) velice vítá možnost, že by „TOP 09 vládu předčasně položila“, jelikož předčasné volby by prý vyhrála „proevropská levice“ a „jednou z os české politiky by se mohl stát evropský konsensus sociální demokracie a TOP 09.“ V podstatě stejně, jen s odlišným znaménkem, vnímá Schwarzenbergovy aktivity předseda europoslanců ODS Jan Zahradil. „Slova ministra Schwarzenberga o možném odchodu z vlády potvrzují podezření, že TOP 09 hledá záminku, jak tuto vládu shodit a začít budovat takzvané proevropské spojenectví s ČSSD,“ uvedl Zahradil.
Zatím je ovšem v plném proudu spor právníků Úřadu vlády a ministerstva zahraničí, zda dosud nezcela určitá smlouva o rozpočtové unii představuje změnu tzv. primárního práva unie či nikoliv. Původní záměr založit rozpočtovou a hospodářskou unii přímou změnou primárního práva zhatila na prosincovém summitu EU Velká Británie, takže právě dolaďovaná mezivládní smlouva je vlastně pokusem o obejití tohoto zádrhelu. Pokud se prokáže, že smlouva je přesunem pravomocí z ČR na EU, bude koaliční vláda podle svého programového prohlášení nucena trvat na schválení těchto změn v referendu. Podle analýzy týmu Úřadu vlády (citované v Lidových novinách) referendum nebude možné obejít, protože „smlouva zásadním způsobem mění fungování hospodářské a měnové unie a tím i podmínky případného přistoupení ČR ke společné měně.“ Všechny smluvní strany „budou povinny předkládat Komisi a Radě ke schválení programy rozpočtového a hospodářského partnerství a informovat je předem o emisích státních dluhopisů,“ uvádí se v analýze. Český státní rozpočet by tedy byl pod kontrolou Evropské komise a sankce za jeho překročení by vymáhal Evropský soudní dvůr v Lucemburku. Skutečný přenos pravomocí z ČR na EU ve věci státního rozpočtu podle chystané mezivládní smlouvy nezpochybňuje ani ústavní právník Jan Wintr.
Přitom se ještě neví, zda kontrole Bruselu mají podléhat jen příjmy, výdaje a schodek rozpočtu, nebo i údaje o tom, za co vláda peníze utrácí nebo vybírá. Každopádně by však smlouva pro ČR platila až po přijetí eura. Referendum by tedy přicházelo v úvahu buď před schválením smlouvy, nebo až před přistoupením k měnové unii. Šéf TOP 09 Schwarzenberg a právníci jeho ministerstva jsou prý přesvědčeni, že nepůjde o žádný přesun pravomocí, takže nebude nutné ani žádné referendum. Podobně se vyjadřují i politici ČSSD, jimž dnes, kdy impuls přichází zvenčí, už nevadí ani rozpočtová omezení, proti nimž jako domácí socialisté kdysi vehementně protestovali. Sociální demokraté jsou podle Bohuslava Sobotky pro obecné referendum, ale o jednorázovém nechtějí ani slyšet. Změnu podmínek, za nichž jsme do EU vstupovali, by totiž podle posledních průzkumů odmítlo v referendu 70% dotázaných. Pro ODS je referendum zásadní otázkou suverenity, i když např. podle místopředsedy ODS a ministra obrany Alexandra Vondry věcně a fakticky v návrzích „nejde o nic moc jiného, než co se koalice snaží prosadit tady doma“. Ale pokud by se Česko mělo vzdát výsadního práva dohlížet na svůj rozpočet, pak by smlouva i podle Věcí veřejných a jejich místopředsedkyně Karoliny Peake měla projít referendem.
S principem rozpočtové odpovědnosti nelze nesouhlasit. Pochopitelné a přijatelné jsou jistě i limity celkového státního dluhu 60 % HDP a tříprocentního ročního schodku, neboli dluhová brzda. Něco jiného by bylo, pokud by tato opatření měla vést i k zasahování evropských orgánů do struktury domácích ekonomik. Uvážíme-li, kolika a jakými malichernostmi desetitisíce unijních byrokratů znepříjemňovaly život národním státům jen během našeho členství v EU, je obava z podobného vývoje docela na místě.