Co vlastně chtějí…

Určitě jsem o tom už mnohokrát psal a mluvil, ale nezbývá než znovu opakovat: osudová křižovatka, na níž Evropská unie nyní stojí, má svůj původ v obrovské disproporci mezi úsilím věnovaným až doposud budování společného trhu se společnou měnou a úsilím věnovaným budování Evropské unie jako organizace. Budování Evropské unie jako společného trhu pokročilo velmi daleko, 17 států ze 27 má společnou měnu, všichni se těší svobodě pohybu osob, zboží, informací i kapitálu, ale Evropská unie jako politická entita, jako organizace je velmi slabá, v rozpočtové oblasti je totálně decentralizovaná, rozdrobená.

EU sice má společnou měnovou politiku, ale žádnou společnou rozpočtovou politiku, žádnou fiskální autoritu, která by dokázala udržet v mezích rozpínavost veřejných financí jednotlivých členských států. Členské státy eurozóny sice už nemohou vést kurzové války a schovávat se za celní bariéry, což je skvělé, ale mohou svým partnerům působit těžké problémy jinudy, svou suverénní rozpočtovou politikou, do níž až dosud Evropské unii nesmělo nic být.

Disproporce mezi jednotnou měnovou politikou a decentralizovanou až rozbíhavou fiskální politikou vytváří krajně nestabilní situaci: buď se eurozóna jako jádro Evropské unie pod tlakem dluhových problémů rozpadne, členské státy se navrátí ke svým původním národním měnám a budou mít volné ruce pro svou suverénní rozpočtovou politiku a dělání dluhů, nebo všichni pochopí, že je třeba obstarožní pojetí národní suverenity co nejrychleji opustit, protože je v sázce mnohem vyšší hodnota, kterou je silná společná Evropa.

Evropská unie
Evropská unie

To by se mělo nyní konečně pohnout správným směrem. Rozpočty členských států Evropské unie by se měly podřídit kontrole ze strany Evropské unie, jestli se drží v mezích dohodnutých pravidel, která stanovují horní mez rozpočtového schodku a horní mez celkového dluhu. Je jasné, že rozpočtově ukázněné státy nepotřebují, aby jim někdo říkal, že dluhy, které nelze splatit, se dělat nemají. Ty se ale také nerozčilují, že jim do toho chce Brusel mluvit. Aby vyhověly unijním požadavkům na rozpočtovou kázeň, nemusí ve srovnání se svou dosavadní praxí hnout navíc ani prstem. Kdo si myje ruce před jídlem, nemusí čekat na rady lékaře, že by měl.

Je prapodivné, že někteří představitelé české politiky, kteří opakovaně zdůrazňovali, zejména před volbami, svou oddanost rozpočtové kázni, se nyní rozčilují, že by tuto jejich kázeň měl někdo „cizí“ kontrolovat. Nechápou, nebo spíše nechtějí chápat, že úsilí Evropské unie o prosazování fiskálních pravidel je v nejvyšším zájmu České republiky. Dluhová krize totiž poskytla nadbytek důkazů, že rozpočtová nekázeň jednoho členského státu je schopná ohrozit fungování celé eurozóny. Je proto v nejvyšším zájmu občanů České republiky to nedovolit, i když Česká republika zatím v eurozóně není. Je s ní ale spjatá tak těsně, že by rozpad eurozóny byl i její katastrofou.

Co vlastně chtějí ti čeští politici, kteří se nyní svými bojovnými řečmi vzpírají dělat to, co sami bezpočtukrát prohlašovali za správné a dobré? Komu slouží? Občanům České republiky určitě ne. Rozpad eurozóny a následně Evropské unie může posloužit jen některým ruským politikům, kteří se nedokáží rozloučit s obstarožní zahraniční politikou, která má podle jejich představ sloužit imperiálním zájmům Ruska. Jsou na tom stejně bídně a jsou proto stejně nebezpeční, jako někteří čeští a evropští politici, kteří stavějí na nejvyšší místo stejně obstarožní ideu národní suverenity.