Příběhy nepodaných rukou

„Dopřej mi, pane, abych na cestě, která jde životem, měl odvahu riskovat a udeřit. Zvítězím-li, aby se tak stalo po právu a aby moje čest a víra se udržely vysoko. Mám-li prohrát, dej mi tolik síly, abych postál u cesty a pozdravil vítěze, až půjde kolem.“ Je to vznešený citát a nevím, kdo tuto modlitbu bojovníků vymyslel. Rozhodně se často používá v souvislosti se sportem. Stejně jako prastaré sousloví matek válečníků z atické Sparty (neplést s AC Sparta Praha): „Vrať se se štítem nebo na štítě!“ Vyzývaly své syny, odcházející do války, aby buď zvítězili, nebo statečně padli. Ve sportu se to obrazně převádí na alternativu: slavné vítězství či porážka se ctí a s plným nasazením. Tedy neméně slavná.

Sport vůbec přejímá vznešenou rétoriku ušlechtilých bojovníků a mnohdy válku vlastně zastupuje. Ostatně během antických olympijských her se neválčilo, klání na sportovním poli bylo plnou náhradou střetu na polích válečných. I proto se okolo sportu objevuje tolik nacionalismu, tolik prestižnosti, často fanatismu, ideologizování a porovnávání neporovnatelného (starší ročníky si snad vzpomenou, jak často v minulosti zaznělo, že v součtu se ty které OH staly triumfem zemí socialismu a míru v čele se Sovětským svazem a připomeňme si i jak Adolf Hitler doufal, že se hry v Berlíně v roce 1936 stanou triumfem „vyšší rasy“, což mu Jesse Owens tvrdě pokazil). A proč si myslíte, že se nedaří prosadit těm, kteří volají po odpolitizování (a odválečnění) sportu, aby právě kupříkladu po hrách, symbolizovaných pěti kruhy, se neustále nezveřejňovaly žebříčky zisků medailí a tzv. bodovaných míst podle států?

Přesto se sport pořád snaží držet se pravidel jak vymezujících způsob střetávaní, tak jakýchsi etických, určujících vztahy mezi lidmi. „Sláva vítězům, čest poraženým!“ Po boji podejme si ruce…

A toto mravní pravidlo nyní porušil náš tenista Tomáš Berdych. Rozzuřený chováním soupeře – Španěla Nicolase Almagra, vrcholící na síti prudkým nastřelením míče do Berdychovy ruky, odmítl tuto ruku po zápase poraženému soupeři podat. Upřímně: kdyby Berdych reagoval nějak nepřiměřeně okamžitě po míčku, který nebyl právě fair (i když bývá v těchto situacích často užívaný), bylo by to pochopitelné. Krev vzkypí, blikanec občas přijde… Držet ale v sobě naštvanost až do konce zápasu a pak učinit tak povrchní gesto, připadá mi poněkud nešťastné, ne-li pitomé.

Tomáš Berdych míjí Nicoláse Almagra
Tomáš Berdych míjí Nicoláse Almagra

Pravda, symbol nepodané ruky se občas ve sportu objeví. V dějinách našeho sportu jsou to proslulé nepodané ruce československých hokejistů soupeři po zápase se Sovětským svazem v roce 1969. Ty ovšem souvisely s přelepenými hvězdičkami (zdobícími hlavu českého lva) na státním znaku některých z našich hráčů a jednoznačnou skutečností, že tehdejší dva hokejové zápasy na MS s reprezentací okupantského státu byly skutečně více válkou než sportem. Hokejisté na ledě hokejkami a pukem odpláceli ponížení, urážky a hanebnosti, kterých se na nás tehdy sovětští agresoři dopustili s pomocí tanků, samopalů a obrněných transportérů.

Tenkrát se po druhém vítězném zápase gesto nepodaných rukou stalo symbolem odmítnutí okupace. Symbolem vzdoru. Byť marného. V tu chvíli mělo to nepodání ruky smysl. A není bez zajímavosti, že po mnoha letech, kdy už konečně od nás Sověti odtáhli, někteří z jejich bývalých hokejistů přiznali, že v daný okamžik chování našich hráčů chápali.

Jednoduše řečeno: tehdy jsem byl a dodnes jsem na ty nepodané hokejistické ruce pyšný. Což o ruce Tomáše Berdycha říci nemohu. A doufám, že si to neříká ani on. To nebylo žádné gesto vzdoru nebo hrdosti. Prostým fiflenkovstvím bych to nazval. Povrchní rozmazlenou uražeností. Chce-li být Berdych velkým hráčem, velkým bojovníkem a velkým mužem, a – věřte – jedno bez druhého nejde, musí se nad něco takového dokázat povznést. Zvlášť když navíc zvítězil. To přece byla nejlepší odpověď na sporný Almagrův úder. A také vezměme v potaz, že se Almagro Berdychovi omluvil. Nepodání ruky v těchto souvislostech působí více než trapně. Umět se musí nejen prohrávat, ale vyhrávat. A dostatek velkorysosti zdobí ty nejlepší a nejváženější.