Kritické myšlení ve veřejném zájmu

Spor o reformu vysokých škol, který zřejmě nezadržitelně směřuje k masovějším protestům studentů, vyvolal zajímavé reakce politické scény. Za pozornost stojí zejména prezidentův vstup do debaty, který v mnohém odhaluje jádro problému. Prezident se pozastavil nad tím, že protest podporují učitelé na veřejných vysokých školách, kteří z definice mají naplňovat veřejný zájem určovaný politiky. Jinak řečeno: vyučující tu nejsou od toho, aby přemýšleli o budoucí podobě univerzit, o jejich roli a co nejlepším rozvoji vzdělanosti; a natož, aby do této debaty vstupovali s otevřenou podporou protestu. Učitelé mají učit v podmínkách, které jim určí politici, protože ti jediní mají od veřejnosti mandát k tomu, aby rozhodli, k čemu máme vysoké školy a jaké mají být.

Krása bezcílného bádání
Tradiční prezidentovo mechanistické pojetí dělby moci, které odpovídá podnikovým zvyklostem, staví univerzitní vyučující do role poslušných zaměstnanců, funkcí v systému, zatímco staletá tradice chápe univerzitní učitele jako součást svobodné akademické obce, která spolurozhoduje nejen o tom, „co a jak“ učíme, ale také „k čemu“ to má či může být.

Studenti
Studenti

Co je veřejný zájem a kdo ho v případě vysokých škol formuluje? - přesně v tom je srdce sporu mezi akademiky a ministerstvem školství, přímočaře podporovaným prezidentem, jehož slib „nebýt aktivistický“ dávno shořel na uhel. Zatímco ministerstvo prosazuje výkonový model, v němž jsou vysoké školy strojem na výrobu jedinců použitelných na trhu práce podle jakýchsi neurčených potřeb republiky, univerzity trvají na svobodnějším prostředí, v němž úplně nerozhoduje budoucí ekonomický výkon a zisk, nýbrž i širší ohledy, které by chtěly spoluovlivňovat.

Ořezaná samospráva, větší vliv a tlak politiků na běh škol a školné, které navrhuje ministr školství, jdou přesně proti myšlence univerzity coby otevřeného prostoru, v němž student bádá, (víceméně) jak chce. Ministr, podporován premiérem i prezidentem, tvrdí, že takový luxus libovolného „nicnedělání“ si v ekonomicky zkoušeném světě nemůžeme dovolit. Akademická obec je pro větší míru svobody, kterou studenti a učitelé odpovědně přikážou sami sobě.

Kritika v krvi
Probíhající střet o budoucí podobu českých univerzit má ještě další, hodnotovou vrstvu. Ministerská pozice zjevně prosazuje pragmatickou linii, v níž se hodnota ukazuje teprve na trhu, kam mají vzdělaní lidé opravdu zajištěný vstup jen tehdy, když začnou tržně přemýšlet už na škole, když sebe pojmou jako podnikatelský projekt. Proti tomu stojí názor, který univerzitu považuje za prostředí „bezcílného bádání“, za místo uvolnění, které sice nemusí mít okamžitý „tvrdý výstup“, zato z něj vycházejí svobodní lidé sebevědomého a (sebe) kritického ducha. 

Univerzitní aula
Univerzitní aula

Co je tedy víc ve veřejném zájmu: aby univerzity a VŠ vypouštěly tisíce mladých lidí, kteří přinesou českému hospodářství příslušnou přidanou hodnotu, protože v tom už dávno umějí chodit, anebo je pro společnost důležitější, že v ní bude stále více lidí, kterým není třeba vysvětlovat, co je to svobodné „kritické myšlení“, protože kritický přístup ke světu - ekonomice, politice, společnosti - mají v krvi?

Je to všechno jen otázka, co je dnes pro nás luxus a co není. Uvolněné univerzitní prostředí, v němž je čas na „bezcílné“ přemýšlení a zdánlivě samoúčelné studium více než úvahy, zda se mi to učení vyplatí, kde dostanu nejvyšší plat a jak získám nejlepší hypotéku, vypadá z hlediska pravicového sociálního inženýrství Nečasovy vlády opravdu luxusně. Je to ale luxus, který by si každá společnost měla pro budoucnost odvážně dopřát. 

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)